Říkají mi Fin.

      Není to první jméno, které mi bylo přiděleno. Narodil jsem se coby Siven, ale prostě jsem Fin. Vyrukovala s tím moje služka, že prý památka na silný příběh o Finovi z knížky Koně formule 1/1, a kromě faktu, že mi přezdívají F1, se právě kvůli mně fandí Finsku, popíjí finská vodka a preferují finské mobily.

      Na popis mé osobnosti stačí tři slova: jsem chudáček koníček. Věčně nepochopený a utlačovaný, navíc v majetku někoho, kdo mi pravidelně nezapomíná připomínat, že má nominální hodnota je kompatibilní s faktem, že mám každou nohu jinou. 

     Na čemž já nevidím nic špatného. Tři křivé nohy... To snad vadí?

     Povahově jsem nejvíc po matce. Matka běhala jedničkové dostihy; byla sice talentovaná, ale v praxi většinou nepoužitelná. Se svými jezdci s železnou pravidelností mlátila o zem, a když si mě před lety hladila cizí holčička, bylo jí maminkou sděleno „to je Fineček, Moni. To je Fineček ze Seraphiny! Seraphina byla pořádná kráva…“

     Tak nevím. Pakliže moje matka byla kráva, jaktože já jsem kůň? 
     
     Poslední majitelka mé matky si přála hříbě pro vytrvalostní dostihy, tudíž máti strávila čas u podílového araba (podílového s huculem). Takže jsem čistokrevný bastard, jehož posláním mělo být závodivý a rychlý po A1/1, vytrvalý po arabech a houževnatý po huculech. Realita je však taková, že jsem nervově labilní po A1/1, subtilní a špatně krmitelný po arabech a od října do července mívám huňatou srst po huculech.

     S mou služkou jsme se poprvé viděli, když jsem se narodil. Že prý jsem krasavec, s tou šikmou lysinkou a sametovou černou srstí, ale koupit mě po odstavu nechtěla, prý jedině přes její mrtvolu. Z lidí jsem měl srandu, kousal jsem a skákal jsem po nich, a co byl největší průšvih, z koní jsem znal pouze tou dobou již nemocnou matku.

     Nikdo mě nechtěl. Nakonec si mě odvezl pán, prý jako dotační jednotku. Sotva půlročního mě nacpali do vleku a odvezli pryč. Úplně pryč, od mámy… Strčili mě do houfu cizích koní a já byl odepsaný, protože jsem nevěděl, jak se chovat ve stádě, jak se dorozumívat a s ostatními vycházet. Kolektiv na mě útočil, bili mě, honili mě a rozkousali mě do živého masa, takže jsem vypadal jako po útěku z jatek. Ze zhnisaných ran po celém těle mám dodnes obrovské jizvy.

     Kolegiální teror jsem nevydržel, a když jsem začal přeskakovat ohrady a utíkat, trpělivost majitele vyprchala. Vykastrovali mě, zavřeli do stáje a tak jsem většinu vývinu strávil na dvou řetězech. Neméně slavně dopadly i pokusy mě lonžovat a obsednout. Stavěl jsem se na zadní a po zádech přepadával na zem, což postupně všechny odvážlivce odradilo. 

     Byly mi tři roky. Šířka plecí jako roček, přestavěný, s nevalnou pověstí.

     Majitel mě hodlal zapojit do tréninku na vytrvalostní dostihy, a když se to doneslo k mé minulé majitelce, domluvila schůzku se známou, které zrovna kůň zchromnul. A podařilo se: dotyčná osoba na nabídku kývla, že aspoň bude mít „co dělat“. A přijela se na mě podívat, akorát že si prohlížela kolegy, zatímco u mě se vůbec nezdržela.

      Až později vyšlo najevo, že hledala jako uhel černého hřebečka s lysinou, nikoliv šimla. Ona totiž bělouše nerada.

     Ano, byla to moje nynější služka. Právě ta, která mi po narození říkala, jak krásný jsem kůň. To kvůli mě téměř rok živořila, kvůli mě se vzdala i prvního koně, než mě definitivně odkoupila. A já na ni onehdy byl závislý. Utíkal jsem za ní od stáda a řval jsem, když odcházela. Natvrdo mě odháněla, že prý se mám chovat jako kůň, ne jako debil.

      Vztah mě a mé služky je ryze partnerský. Nevyžaduje po mně nic víc než vzájemný respekt, a prý by uvítala, kdybych jí přestal číst myšlenky. Je sice ultra nemožná a většinu principů chudáčka koníčka odmítá přijmout, ale byla to ona, kdo mi vrátil důvěru v lidský druh a kdo z jateční žirafy vyčaroval využitelné zvíře.

      A tak ji i nadále budu v parkurech vozit jako špinavé prádlo, stejně jako ona mě bude prudit bubákama. Já jí budu v záchvatech paniky vytrhávat ruce z pantů, ona mě bude pro změnu tahat po nesmyslných vandrech a nutit do heroických výkonů (třeba šlápnout do louže s vlnkami). Já jí budu dělat radost, když místo excelentní svíčky zůstanu opravdu stát, ona mě bude těšit kalupem na dráze či pochvalami v podobě mrkve. Ona bude hlídat moje nálevky, já její kapsy... A o tom všem to je.

     Váš chudáček koníček