neděle 17. července 2011

Ráno opět přijel traktor, s dalšími 11 balíky, ale k nám nahoru již nejel, protože služka s trenérkou a Nikčou je nakulily pod střechu. Traktorista z dámského pracovního nasazení lehce kvetl, protože bylo nutné vybourat futra, ale služka po praxi v Dalovicích prokázala velké znalosti, co se týče demolice, a tak máme další zásoby dole u stáje. Prý pro případ, že nahoře nám seno sežerou sousedovic zvířata, protože dolů by se (teoreticky!) k senu dostat neměla.

Ohledně snídaní k nám přiběhla Nikča, takže hlady jsme neumřeli, akorát tedy to podvečerní ježdění, to si dvounozí klidně mohli odpustit. Notabene když byli utahaní z koulení sena, po kterém mohli krásně odpočívat a nás nechat v klidu a pokoji existovat!

Ale aspoň že jsme znovu nemuseli na jízdárnu, šaškovat v trenérčině drezurním čtverci. Místo toho jsme zamířili na louky pod horou, že prý budeme cválat, což mi absolutně nevadilo, ovšem kdyby si trenérka nevymyslela kardinální koninu, a to že Amík půjde poslední. Co si o tom myslel Amík, není složité vydedukovat, protože stupeň jeho nasranosti, že nesmí jít v čele a udávat tempo, byl nepřehlédnutelný. A nejen díky snahám o protest, kdy Amík odskakoval nejenom dopředu, ale i do výšky, kdy silou vytrhával trenérce otěž a snažil se s ní stavět na zadní, či vyhazovat, aby se jí zbavil.

Horší bylo, že Amíkovo one-horse-show se odehrávalo za mnou, a nemusím dodávat, že já se Amíka bojím, takže celá má pozornost byla upjatá na to, co se odehrává vzadu, nikoliv přede mnou. Dvakrát jsem si málem rozbil svůj krásný bílý čumák, když před námi byla díra, a párkrát jsem se služkou vyskočil z lotu, protože jsem z dupání a vzteklého chroptění za zády usoudil, že se Amík chystá zabít mě. Služka na mě byla hodná, neustále mě utěšovala, ale ona tohle nemůže chápat, takže jsme si cválání neužili ani jeden.

Na druhé louce se nám kvůli běsnícímu Amíkovi lot rozdělil na dva, a to bylo dobré, protože jsem směl utíkat za Béruš a Amíka jsem viděl vedle sebe, ale tuhle sestavu nám dvounozí dlouho nedovolili, že prý takhle se po loukách šlapat nesmí. Prostě nemají ohledy k chudáčkům koníčkům!

Amík nám ekipu poplašil ještě dvakrát, pokaždé to bylo docela legrační, protože já měl tendence odskočit preventivně co nejdál od něho, zatímco Béruš dopředu, a těsně po cválání jsme museli krokovat, zatímco si trenérka s Amíkem vyjasňovali pozice ve stádě. Sám bych nevěřil, jak je v podvečerním tichu slyšet dupot a chrčení.

Jako mám Amíka rád, protože Amík je borec, ale příště bych fakt ocenil, kdyby byl přede mnou. Cítím se pak mnohem bezpečněji a služka asi také!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: