pondělí 18. července 2011

Už včera se počasí tvářilo velmi poťouchle, protože jak bylo ráno vedro a krásně, tak odpoledne lilo, a bylo od něho velmi milosrdné, že si liják odpustilo, když jsme museli pod sedlo. Tedy z hlediska dvounožců, protože nám by případná sprcha samozřejmě nevadila.

A podobně se počasí tvářilo i dnes. A jako hned ráno drama velikosti černého kontinentu, protože i když nás svedli všechny čtyři, já jediný zůstal ve stáji. Amík, Béruš a Megy museli s trenérkou a Nikčou do tábora, povozit děti, a zrovna do tohoto tábora se služce nechtělo, protože cesta k nim trvá dlouho, je to převýšení jako kráva, a flaška coby odměna se nedá strčit do kasy jakožto příspěvek na nás (nemluvě o faktu, že na předloňskou flašku se čekalo rok a půl).

Na jednu stranu jsem rád, že služka není alkoholik a že jí láhev chlastu v nejmenším neimponuje, a byl jsem tudíž od povinnosti vozit dětičky osvobozen, ale jako vyfasovat náhradní program v podobě „jízdárenský dril ve Dvorečku“, to byla těžká rána pod pás. Nepřeskočilo služce náhodou? Přece military budou až za hodně dlouho, do té doby není třeba upínat se na „ze středu doleva aspoň za 55%“, notabene se tímhle nesmyslem zabývat obden!

Prostě děs a hrůza. Faktem je, že do Dvorečku jsme šli krokem, protože všechno žralo Finy (a to na mě nevyběhnul žádný pes, od sousedů), a v rámci šetření pohybového aparátu šla služka z kopce pěšky a celou dobu jsme ťapali po asfaltu. Ale ve Dvorečku pohoda skončila, protože na mě dali drezurní sedlo, ve kterém se služka dost marně snažila během hodiny usadit, a než jsem začal používat hřbet, předvedl jsem ukázkovou sérii šmajdání, ze které byli všichni přítomní unešeni.

Ale jako od samého začátku drama. U vchodu na voliéře drůbeže vlála plachta, takže jsem na služku šlápnul, a když na mě ze pštrosího výběhu zavolal Sevík, ocitla se služka v pozici „kotva“, a už by si měla trubka pořídit nové boty, protože fakt není můj problém, že se jí do nich dírami dostal písek. Naštěstí jsem na jízdárně nepracoval sám, protože spolu se mnou byli mučeni a týráni Sergej, Oliver i Sevík, ale největší chudáček koníček jsem byl jak jinak než já.

Po jízdárně jsme všichni dostali oraz, protože než se služka vykecala, nafotila lamátko a tak, uběhly další dvě hodiny času, takže jsem se prospal. Třešně mi také přišly k chuti, to bezpochyby, a když jsme konečně zamířili zpátky, hodlal jsem zatočit do Hobitína, ale to služka rázně zamítla, protože je úplně blbá.

Zpátky jsme také šli krokem, takže jsem stíhal svačit, a kýbl řepných řízků (oběd), jsem zhltal v rekordním čase, až služce spadla čelist. A co jako? To nemůžu žrát rychle, či co?

A večer mi nahoru nejen že nevynesla snídani, ale zapomněla mi nasadit zvony.
Blbá, blbá!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: