středa 20. července 2011

Tedy nic proti dešti, protože déšť je právě tou veličinou, která hravě zbaví jízdárnu sjízdnosti a nám občas zajistí nerušené odpoledne, když chčije opravdu vytrvale a je zároveň i chladno a větrno. Ale čeho je moc, toho je příliš! Protože lít jako z konve začalo už včera večer, pokračovalo to celou noc a brzy ráno se hustý déšť změnil v něco, co už asi ani nemá název (služka by použila minimálně čtyři stupňující se vulgarity). Je hezké, že jízdárnu už lze přeplouvat na lodi, ale co my?

A pršelo a pršelo. A pršelo i přes den, takže furt z nebe se valící voda a to v sakra velkých proudech, takže když služka a děti začaly společnými silami vyklízet kozlín kvůli budoucím zásobám slámy, neměly šanci ten pětiletý hnůj vyvážet na valník, protože než vysypaly žok, zmokly na kost. A než je napadlo, že třeba i nám je tohle nepříjemné, že by třeba mohly pro nás dojít a šoupnout nás do sucha... No hrůza!

Ale nakonec nás svedly, holky. A strašně se divily, když nás nahoře našly pod nejhustějším stromem, jak stojíme u sebe, hlavy skloněné a klepeme se, protože jsme byli zmoklí opravdu až na kůži. Jak správně podotkla služka, nikdy předtím jsem TAKHLE čistý nebyl, protože na mě nebylo smítko prachu, Ariel by mi bílou mohl těžce závidět. A pak už to bylo jenom fajn, protože nás dvounozí ve stáji zabalili do dek, a co bylo ještě hezčí, já dostal řepné pelety, na zaplnění žaludku, zatímco ostatní sedlo a uzdečky. Výhoda těch, kteří umí nečisté chody, protože služce se terén „sračky, hluboko a humus“ ve spojení „trenérka preferuje svižně a rychle“ nechtělo riskovat, takže jsem zůstal ve stáji a ani jsem nehnul brvou, když ostatní odešli.

Trenérčin plán byl „Dvoreček, aby si děti před závody skočily“, ale zrovna jako na potvoru ve Dvorečku nikdo nebyl, takže se tam otočili a vraceli se domů. A protože míjeli balíky sena, vymyslela trenérka, že se budou skákat balíky, z čehož byly dětičky velmi vysmáté. Ale nikdo se nepřizabil, plán splněn byl (skočili si všichni), a mezitím se z terénu vrátila i služka, která v nekončícím chcanci musela pěšky k bažantnici, najít mou pláštěnku. Prý to byla docela prekérka, protože v místě, kde ji měla uloženou, mezitím vyrostly třímetrové kopřivy, a když se s Nikčou a mou tenkou dekou vrátila, tak to bylo pár minut před příjezdem trenérky.

A nakonec nás v suchu a teple nechali dvounozí až úplně do večera. Nažrali jsme se, odpočinuli jsme si, pak jsme já s Béruš dostali deky a šup zpátky na pastvinu. Služka sice držkovala, že v momentě, kdy já ven vyjdu s dekou, pršet určitě přestane, ale tentokrát pravdu neměla, protože okolo desáté začalo znovu neskutečně lít a chcalo a chcalo a chcalo, provazy vody z nebe.

Vím, že nejsem přirozený, když nosím deku, ale nemusím snad dodávat, jak jsem za tu deku byl rád!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: