sobota 30. července 2011

Rozbil jsem žrací bednu. Ale na svou obranu bych rád podotknul, že to nebyla moje vina, nýbrž důsledek nezvratného opotřebení materiálu. A také vodítka, které se mezi prkna žrací bedny rádo zasekává, a rovněž kobylky, která se do bedny ráda sápala a která svého času sápáním odstranila nejhornější prkno, díky čemuž se začalo zasekávat vodítko.

A jak jsem tahal za vodítko, vrchní část bedny se samovolně odpojila a zůstala na mém vodítku viset. Služce bylo divné, proč tak zvláštně stojím; já jsem si totiž nebyl úplně jistý, jestli ta věc náhodou nežere Finy, ale naštěstí nežrala. Jen se tam tak houpala, než ji služka odstranila, a pak jsem zažíval nepopsatelné blaho, protože jak chybí už dvě prkna, tak jde obsah bedny naprosto hladce vyhazovat na podlahu, což nemá chybu, protože pak jde neméně snadno to všechno rozhrabat, rozdupat a posrat.

Služka sice pokaždé vyhrožuje, že přesně to, co já dělávám s trávou a senem, ona jednou provede mně, ale to se budu klidně hádat, že kecá. Protože takhle krásně to umím jenom já! Ale upřímně, dnes jsme za stáj byli rádi, a to všichni čtyři. Pršelo nepřetržitě od rána, v pár stupních nad nulou a severském větru. A pršelo a pršelo, liják střídal ještě větší liják, a už nemělo smysl hledat útočiště pod korunami stromů, protože jsme byli mokří na kůži. A tak jsme žrali, abychom si topili, a když odpoledne přičvachtaly služka se Štěpánkou, ani jsme nezvedli hlavy a trhali jsme trávu dál. Služka zkoušela nějaké trapné fígle, jakože bouchání kýblu a tak, ale tak blbí, abychom neviděli ohlávky, opravdu nejsme, takže nezájem, a Štěpánka pro nás musela přijít.

A protože spolu s ní šla i červená a ve větru a dešti (oprava: chcanci) plápolající pláštěnka, vyhlásil Amík stav pohotovosti, a nikdo jít se Štěpánkou nechtěl. Béruš spolupráci s pláštěnkou odmítl velmi razantně, takže Štěpánka zkusila ukecat Megy, což se jí málem povedlo, kdyby ovšem nezakročil Amík, který zkusil pláštěnce zahrozit zadními kopyty. Chvíli to vypadalo, že služka překoná handicap „děravé plátěné boty“ a poběží do trávy za námi, ale naštěstí to nebylo třeba, protože Štěpánka zkusila navléknout do ohlávky mě. A protože já jsem hodný kluk, nechal jsem pláštěnku, ať plápolá v mé blízkosti, protože mezi námi chudáčky koníčky: nějaká červená pláštěnka mi byla totálně u prdele, protože mi byla taková zima, že ve mně chrastily kosti. Služka prohlásila, že prý bych hravě vyhrál konkurz na roli „Oslíčku, otřes se“, protože nic podobného doposud neviděla, a že dneska mám pobyt ve stáji zajištěný.

A nejen já. Původně měli jít na vysušení do stáje jen Megy a Béruš, a posléze i já, protože služka měla úplně stejné myšlenky jako trenérka, a služčino rozhodnutí vzít s sebou i Amíka, protože i on určitě bude za suché prostředí rád, bylo správné. A když jsme doklouzali skrz přívaly vody do stáje, tak už na nás čekaly trenérka s majitelkou Amíka, a že ve stáji už zůstaneme úplně všichni. Paráda! Protože být ve stáji sám je nejen pořádné psycho, ale i vopruz.

Kolektiv zralých žen, jak prohlásila služka, poté vykoulel jeden z balíků, abychom měli co do huby a rovněž i pod sebe, protože sehnat slámu v těchto končinách je nemožné. Setřeli z nás vodu, poté nás zabalili do dek, a když jsme začali vykazovat teplo, deky byly odneseny do kozlína, a to už nám bylo hej.

Málo platné, 24/7 je fajn režim, ale když se zblázní počasí, je i venkovní chudáček koníček za střechu nad hlavou rád. A v kolektivu tuplem!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: