pátek 12. srpna 2011

Ráno drama (Hirošima hadr).

Služka, ještě než prošla vrátky, viděla, že vedlejší zahrádka je otevřená a že dědek tudíž brzy vstával. A tak se plížila, potichoučku, a neméně opatrně a tichoulince se snažila odemknout stáj a otevřít. Jako snaživost a šikovnost jí nelze upírat: ale to by vevnitř nesměl stát netrpělivý chudáček koníček, který MUSEL začít řvát. A řvát jakože řvát, nikoliv ržát, nebo se spokojit s jiným, podstatně tišším zvukem, vyjadřujícím spokojenost nad příchodem krmiče.

Akorát že kromě krmiče samozřejmě přiklusal i dědek a zatepla to svoje začal do služky hustit. Že už jsem ji vyhlížel, protože on mě kontroloval skrz okno, a že řehtám, když služka přijde (na což by služka vyloženě nepřišla), a když se bez dovolení nasáčkoval do stáje a služka ho ledovým hlasem požádala, aby odešel, protože tam nemá co dělat, zamířil dědek ke mně a pohladil mě. A to asi neměl dělat. Jako z mé strany mu v daném momentě nebezpečí nehrozilo, protože zakousnout se do dvounožce před krmením je pitomost, v téhle věci mám naprosto jasno už několik let. Ale služka kdyby v ruce držela místo kýble vidle, asi by bylo ve stáji těsno. A výbuch, jako v Hirošimě, ať na mě dědek okamžitě přestane sahat, a jelikož dědek služčině větě evidentně neporozuměl, flákla ho přes zlobivou ruku. A to jsem znejistěl i já, a když pak ze služky vylétlo, za co všechno dědka považuje, raději jsem couvnul.

Dědek se výrazu „ignorant“ zasmál, prý „no tos mi to zase dala, ignorant, hahaha“, a že prý služka zbytečně vyvádí, protože já jsem prý hodnej, a že hele, jak jsem k němu přišel (nepřišel, protože mě zajímal kýbl s jádrem). Ale do boxu za mnou dědek nelezl, asi se mu nechtělo ohýbat, a to je docela škoda, protože tam kdyby na mě hrábnul, ukousnu mu ruku během tisíciny vteřiny.

Služka si pak vyslechla nudnou story o kobyle, která tady stávala asi před sto lety a která dědkovi kradla svačiny, a pak šla raději sbírat mé včerejší bobky, ze zahrady, a také trávu, kterou jsem nesežral, že ji dosuší (jakože seno). Ale ani tam nebyla v bezpečí, protože když vchod na zahradu zavírala, dědek nepřestával prudit, ať to ani nezavírá, že on to udělá lepší, načež služka vybouchla, ať se dědek ani neopovažuje, že tohle je soukromý pozemek a že ona nechce v ničem pomoct. Po dědkově odpověď „tak ty nechceš pomoct?“ z ní vzápětí vyletělo „ne, nechci!“, načež se dědek zasmál, a že prý až nařeže majitelce Amíka dřevo, že se do toho hned pustí. Služčino „opovažte se!“ kupodivu nepokračovalo slovem „nebo“, a když o hodinu později kamarád majitelky Amíka pomáhal vrátit dveře stáje do pantu, vyprávěl všem dědek hlasitě, jak mu to služka ráno nandala a že mu řekla, že je ignorant. V tu chvíli služka, která zrovna vyklápěla na valníku hnůj, s kolečkem švihla a s větou „no jo vlastně! Vždyť vy ani nevíte, co to ignorant je!“ odpochodovala do stáje a po dědkově „já se kvůli tomu neposeru“ se vykašlala na práci a pospíchala domů. Zkoušel jsem volat, ať mě vezme s sebou, ale marně.

Takže celý den sám, na rozdíl od kolegů, protože Amíkovu louku opět navštívilo stádo sousedovic hřebců. A jelikož se naše kobylka říjí, tak služka může vyhlásit sázky, po kterém pazdrátovi bude hříbě.

Aneb jak suše prohlásila majitelka Amíka: Amík má ještě jedno oko funkční, tak co by hřebci nechodili, na návštěvu?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: