neděle 14. srpna 2011

Úžasná noc, strávená s kolegy. Zkoušeli jsme v krátkých časových intervalech navštěvovat místo, kterým se chodí na poslední, dosud nevyžranou terasu, ale bohužel je stále uzavřené, protože kobylka se pořád ještě říjí. A trenérka nechce riskovat, že sousedku znovu nenapadne nic lepšího, než právě tam strčit hřebce, přestože ohrada hřebce vevnitř prokazatelně neudrží. Takže smůla pro nás.

Ale jinak paráda. Ráno snídaně, s majitelkou Amíka, přes den klídek a pohoda. Akorát Béruš trošku nemá jasno, protože na jednu stranu se mě chce držet, protože kobyla ho k Amíkovi nepustí a on se chce družit, ale na druhou mě odhání od kobyly, kvůli říjení. Já jsem se snažil připojit k Amíkovi, protože Amík je od nepaměti můj, ale přes kobylu fakt nejede vlak, v téhle záležitosti je těžce neprůstřelná.

Ale tak pořád lepší, než na zahradě, kde stádo můžu akorát sledovat. A co se dělo, když dvounozí odešli, raději sdělovat nebudu, i když služka dle stavu mé nálevky asi něco čuje.

Amíka nám majitelka odvlekla, na ježdění, a my zbytek jsme na řadu přišli odpoledne, a tentokrát se mnou. Služce se bytostně nechtělo, ale poslušně mě osedlala, a že jdeme na vycházku, jak včera slíbila doktorovi. A preventivně kvůli mně krokem, že dojdeme v klídku k loděnici, kde Béruš s Megy zaklušou, a pak zase domů.

Ale všechno bylo jinak, protože Béruš se ve městě rozkulhal, takže na nejbližším bezpečném místě služka zavelela „zastavit, stát a NEPOUŠTĚT koně!“ a Béruš byl podroben bolestivé proceduře, kdy se mu dívalo do kopyta. A ejhle, zapíchnutý šutr, který nešel z kopyta snadno vydolovat, takže se u toho všichni dvounozí vystřídali, než Štěpánku napadlo zkusit rozepnout podbřišník a na kamínek úspěšně zaútočit přezkou. Sice za cenu dvou zlomených nehtů a dvou šliců na prstech, ale šutr byl pryč a mohli jsme pokračovat.

Béruš tím pádem vyhrál krokovku, protože služka nechtěla nic riskovat, a tak se od nás na louce odpojila pouze kobylka, s úkolem obklusat a posléze obcválat, protože jí opět nakynulo břicho, z nové trávy. Služka čekala, že Megy spustí divadlo „já sama nikam nejdu!“, ale nakonec to bylo přesně naopak, protože jestli někdo nemohl rozdýchat rozdělení skupiny, tak já s Béruš. A chvílemi jsem služce docela táhnul, takže když byla akce „poníkova ozdravná rozcvička“ ukončena, služce se viditelně ulevilo.

Ale jako jinak jsem byl fakt hodnej! Vzorný jako prvňáček, a výměna polstrované podsedlovky za tenoučkou s tlumící dečkou coby test dopadla dobře, protože opoceno bylo správně.

A cestou zpátky jsme se služkou zaparkovali u stromu, na kterém rostly úžasně chutné špendlíky, což byla ideální záminka k procvičení ohnutí krku na obě strany pod sedlem. Velmi příjemný způsob výcviku!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: