středa 24. srpna 2011

Do práce vyrazila už i majitelka Amíka (ano, prázdniny se chýlí ke konci), takže obsloužit mě ráno přišla Štěpánka. A protože vedro excelovalo, tak pro nás byly po obědě vyslány děti, abychom si před prací dáchli v klidu a chládku stáje. Prostě vegáč.

Za normálních okolností by nám hrozila jízdárna, protože je středa, ale jelikož do ní znovu intenzivně napršelo (a zde by se hodil dovětek „hurá!“), vymyslely trenérka se služkou náhradní plán, a to Dvoreček (právě proto se dovětek „hurá“ nehodí, protože větší krávovinu fakt vymyslet nemohly). A jelikož služka odmítla vyrazit do Dvorečka spolu s trenérkou, prý z bezpečnostních důvodů (trenérka se jednak nepárá s tempem, což se vzhledem ke sklonu terénu služce nelíbilo, a druhak cestou jsou balíky sena, které trenérka určitě bude chtít skákat), musel jsem jít do Dvorečku sám. S hodinovým předstihem, protože ve vedru nemá smysl pospíchat, a že půjdeme v klidu okolo po silnici.

Celý nakřivo!

Takže z mé strany velký protest, protože tohle tedy ne. Faktem je, že služka šla první dva kilometry pěšky, protože se jí nechtělo do mě neustále dloubat a trnout strachy nad mým šouráním a zakopáváním a drcáním a snahou se honem-rychle nažrat, protože mě pohyb po rozbitém asfaltu opravdu nebere. Notabene v takovém pařáku! Ale když jsme kráčeli podél silnice, již ve vyšší trávě, a po asfaltu se řítilo bílé auto, tak jsem se vyděsit musel, protože by bylo zcela proti kodexu chudáčka koníčka alespoň jednou nezkusit vzít roha domů. A jakmile jsem kvíknul a jakože leknutím odskočil a služka zavěšená na otěži rovněž poskočila (byť nedobrovolně), přiletěla odkudsi taková facka, že jsem se lekl doopravdy. A jestli prý tohle ještě jednou zopakuji, tak že na mě okamžitě sedne a pojedeme hlava nehlava a bude jí úplně jedno, jak se mi na hrbolech z kopce bude chodit.

No tak jsem byl radši hodný kluk. Proč dráždit kobru bosou nohou? Hlavně jsem přesně věděl, kam jdeme, a i když jsem několikrát nabídl variantu „jdeme dál, k Hance“, služka na mé vyjednávání nepřistoupila a musel jsem do Dvorečku. A jako stres, to se vážně nedalo. Vepředu zaparkovaný karavan, který žral Finy, a co bylo úplně nejhorší, ve pštrosím výběhu nebylo vůbec nic, což žralo Finy naprosto nejvíc ze všeho. Žádný pštros, žádný Sevík, ani oslice, prostě prázdno, a prázdno mě děsilo natolik, že ve služčiných silách nebylo mě uvolnit, natož donutit mě chodit po dlouhých stěnách rovně.

A situace se nezlepšila, ani když konečně dorazili Amík s Megy. Jako hned jsem se na ně lepil, protože jsem umíral stresem, ale ani na vteřinu jsem nevypnul, co se týče ostražitosti, a když se služka podruhé pokusila zkusit si pár cviků, které v sobotu v úloze budou, neškrtla si ani omylem. A bouchly jí nervy, asi toho měla za celý den plné brejle, být od šesti na nohou v tomhle počasí, a že tohle prostě nemá smysl, načež seskočila a odvedla mě do stáje. Hodně blbý trest, protože jsem neviděl ven, jestli mi Amík nebo Megy neutečou domů, a tak jsem řval a hrabal a tlačil ze sebe obsah střev, takže služka musela bobky nabírat čtyřikrát, a když už jsem neměl co ze sebe tlačit, tak jsem se vyčural, a to s ní málem švihlo.

Ale co čekala? Že budu nadšením jásat, že mě zavřela mimo kolektiv?

Naštěstí se její vyhrožování, že mě ve Dvorečku zavře a budu tam za trest přes noc, ukázalo být jako plané, i když své jsem si vytrpěl. A cestou domů jsem byl hodný kluk, a že jsem chtěl utíkat, když se ze střelnice ozvalo střílení, je přece úplně normální. Hezky jsme si na místě zacválali na asfaltu, služka pronesla poznámku týkající se absence martingalu, a nejvíc veselo bylo, když trenérka u bažantnice zjistila, že vody je asi fakt málo.

A taková služka, nosící po tmě kýbl s vodou skrz kopřivy... To má za ty stresy ve Dvorečku!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: