čtvrtek 25. srpna 2011

Co se týče služčiny včerejší obavy „nejít radši s trenérkou, protože tam jsou ty pitomé balíky sena, přes které ona určitě bude skákat“, tak měla služka opět pravdu. Vtipné však bylo, že trenérčin taktický trik, spočívající v nasazení sněhuláka (aby si Amík ostré uzdění znovu osahal), Amíka během nájezdu natolik zmátl, že si kvůli balíku málem rozbili hubu. Sice jej přeletěli, ale v tempu rozhozený Amík o něj škrtnul, a přistání tudíž proběhlo na kolenou, ale nikomu se nic nestalo, a trenérka se historce samozřejmě směje.

Ale jinak jsou všichni dvounozí normální.

Jinak novinka, spal jsem spolu s ostatními venku. Služka s trenérkou do práce odjíždějí v šest ráno, takže varianta krmit mě ve čtyři a odvádět k bažantnici v pět padla (ani ne kvůli času, jako spíš kvůli tmě, protože služce se mezi divoká prasata bez možnosti vidět opravdu nechce), a hlavně služka nechtěla zatěžovat Štěpánku, protože s malou Markétkou to bylo na hodinu čistého času. Nepopírám, že jsem za pozdní rozednívání rád, protože v kolektivu se samozřejmě cítím nejlépe. Tedy pokud nonstop nelije a nefouká, ale včerejší bouřka naštěstí byla sice intenzivní, ale netrvala ani hodinu. A jak spokojeně prohlásila služka, odtekla ze mě stájová sračka (jakože žluté fleky).

Netřeba dodávat, že do jízdárny během noční smrště napršelo půl metru vody, takže piliny a štěpka se opět zvedly, a jestli trenérka se služkou do poslední chvíle doufaly, že to třeba před military půjde, tak zcela určitě nepůjde. Ale jisté pozitivum přívalový déšť přinesl: u bažantnice je voda. Sice taková ta rychlá, co se během týdne vstřebá, ale trenérka tentokrát neponechala nic náhodě a zaúkolovala i malé děti, aby Štěpánce pomohly vodu posbírat a přemístit do nádrže, kde by pár dní vydržet měla.

Noční řádění přírodních živlů zkrátilo trenérce a služce pracovní výkon, protože srovnalo se zemí všechno, co předešlého dne viselo na stromech, a tak obě dorazily z práce dřív než obvykle. A aby vše odsýpalo, dostala Štěpánka rozkazem nás po snídani odvést dolů do stáje, že se půjde jezdit co nejdřív, a protože Štěpánka měla klíče u babičky, a trenérka u Štěpánky, zůstali jsme i s dětmi čekat před zamčenou stájí (jak prohlásila služka, rodinná krev se nezapře). Ale naštěstí ne dlouho, protože služka dorazila poměrně brzy, a že musíme vyzkoušet šlachovky, které jí poštou přišly od manželky, a to i na překážkách.

Obklusat jsme byli na loukách s dětmi, přičemž jsem byl bedlivě monitorován trenérkou. Služka, která strachy ze skákání špatně spala, doufala, že budu kulhat nebo tak něco, aby se skákat nemuselo a ani v sobotu nikam jet nemuselo, a když vteřinu poté trenérka ze silnice hlásila „nekulhá! nekulhá!“, pochopila služka, že asi fakt bude muset. Ale i ona se jala připravovat na military, protože si vzala vestu, aby si to v ní vyzkoušela, a poté jsme zamířili nahoru, na Amíkovu louku.

A jako mě to bavilo. Konečně jsem směl utíkat! Opracovali jsme a poté jsme po jednom skákali, takže z mé strany nadšení, a jak jsem nebyl omezován povrchovými anomáliemi, skákalo se mi perfektně. Žádné střídání hluboka s ještě větším hlubokem, jako na jízdárně: pěkně tráva, pružný podklad po bouřce a služka mě dokonce nechala utíkat, aby se ujistila, že i když odskočím moc brzo, že ji zadní část vesty nebude mlátit o sedlo. A byl jsem hodný kluk, nehrbil jsem, a když trenérka nařídila skočit hirdu a za ní přejít do klusu (test ovladatelnosti na trávě), tak jsem to zvládl i já.

Po obědě přijel kovář, vyměnit nám hřebíky na podkovách, abychom měli vzorek (dostali jsme nějaké spešl, jak prohlásila trenérka), a že prý se v sobotu na military přihlásilo hrozně moc lidí, že už dávno je uzavřená startka a že tam asi bude televize (což si kovář samozřejmě vymyslel, asi aby služka měla ještě větší strach).

A aby těch stresů náhodou nebylo málo, podařilo se kobylce během pasení před barákem majitelky Amíka rozšlápnout nové vosí hnízdo. Služka zahlédla, jak Megy pádí a vleče pouze v plavkách oblečenou Štěpánku po štěrku, a protože malá neměla šanci rozdivočelou poničku udržet, vzala Megy roha a pádila do stáje. Služka ji sice v běhu drapla, ale kobylka se tím nevzrušovala a skrz služku proběhla, což se opakovalo i ve stáji. Služka v prvním afektu chtěla Megyně atak oplatit a to velmi tvrdě, protože ponička v začátcích skrz lidi chodila velmi ráda, ale všimla si, že kobylce ze hřívy vylézají vosy. Nastalo okamžité vyhození všech dětí ze stáje (kdyby kobylu znovu chytl v chodbičce amok) a poté tzv. odvosení, kdy bylo nutné hřívu pramen po prameni prohlédnout, vosy oklepávat a zašlapávat, a hlavně udržet kobylku, které jedna z nich zalezla do ucha a z hustých chlupů neuměla vyletět.

Vosy poté ve stáji popíchaly i malé děti, ale nejhůř na tom stejně byla kobylka. Oteklo jí oko, ucho, a na těle vyrážely další a další boule, a co bylo zvláštní, v některých stále trčela žihadla, jako od včel. Chudáka poničku trenérka se služkou poté natřely octem a že ji budou chodit kontrolovat, jestli se stav otoků nezhorší, ale naštěstí nikoliv, večer na kobylce strašilo už jenom oteklé víčko.

Služka poté polemizovala nad barvou nových bidel na překážky, protože z iniciativy k městu zvolila kombinaci barev žlutá a černá. Jenomže plechovky s barvami už jsou nakoupené, takže nezbude než vosí motiv použít.

A já jsem dostal žluto-černou uzdečku, od fanouška: prostě den ve znamení vosích barviček.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: