sobota 10. září 2011

Závody budiž, to bych ještě dokázal pochopit, notabene když služka začala pilně trénovat hned po novém roce (docela vtipné, protože už je září a startovali jsme zatím jen třikrát). Ale sám? Sám ve vleku?? Sám opuštěn voják v poli???

A co hůř, ráno jsem to služce téměř sežral, že se vlastně nic neděje. Ale opravdu jen téměř. Nebývá neobvyklé, když mě vyzvedne samotného a odvede od stáda; sice bylo divné, že mi hned dala snídani, ale budiž, i tenhle model občas praktikován byl (většinou v době veder). Navíc byl ve stáji klid, takže jsem si žral, a až když mi začala z copánků, které jsem se samozřejmě v noci pokoušel zlikvidovat, vyrábět bobíky, pojal jsem podezření. A hned jsem tlačil střeva a na trávu, kterou mi služka nasekala, jsem zvysoka kašlal, což se jí hodně dotklo.

A když přijela Jíťa s vlekem a vedli mě k němu, s hlášením „prostě úplně normálně vlezeš dovnitř a nebudeš dělat hérečku“, tak jsem si akorát hlasitě vzdychl a opravdu jsem úplně normálně vlezl dovnitř, což v obecenstvu vzbudilo neméně hlasitý údiv. Všechny jsem je totiž převezl! Bez výjimky čekali, že budu proti cestování sám protestovat a nástup že budu bojkotovat minimálně deset minut, ale já měl v rukávu zcela jinou taktiku. A to velmi zdařilou, abych všem jasně ukázal, že převážet chudáčka koníčka samotného je proti ženevským konvencím, a že tohle se opravdu, ale opravdu nedělá!

A taktika? Jednoduchá. Prostě a jednoduše jsem místo žraní trávy, kterou služka sekala skoro ještě po tmě, hrabal, dupal, rozhoupával jsem přívěs a nelibost jsem dával najevo téměř celou cestu, až služce ruply nervy. A že jestli prý nepřestanu prudit, tak půjdu po druhém parkuru přiježďovat, abych domů cestoval opravdu unavený.

Říkám to pořád, že je úplně blbá. Makat po parkuru... No ještě to tak.

Naštěstí to neudělala, ale i tak to od ní bylo pěkně hnusné (to vyhrožování). V Děpoltovicích lilo jako z konve, když jsme přijeli, takže mě zabalili do deky, a než si služka všechno oběhla, tak zmizela veškerá časová rezerva, kterou jsme měli. Osedlali mě a musel jsem jít chodit do haly, že prý se počká na prohlídku parkuru a poté začneme pracovat, startovali jsme v první desítce. Zazvonění se sice služka dočkala, ale netýkalo se prohlídky parkuru, nýbrž startu prvního soutěžícího, takže jsme místo opracování pospíchali podívat se na první tři startující, kudy se vlastně pojede, a to už služka nadávala, že i sprostonárodní slovník by se styděl. Prý hlavně že jsme přijeli úplně první a tak.

A mně se nechtělo dělat, fakt ne. Nechtělo se mi klusat, natož cválat, a když mě služka na venkovním opracovišti donutila skočit křížek a doskočení mířilo přímo do louže, vyzkoušel jsem vyjednávat, protože písek byl opravdu nehorázně čvachtavý a hluboký a já tohle nesnáším. Bohužel na veškeré mé protesty nebyl brán zřetel, a tak když nás volali na start, postavil jsem se k výkonu po svém: nezájem!

Historicky poprvé si služka užila pozdrav v pozici „zastavit, stát“, nikoliv v „zastavit, přešlapovat, vytrhávat otěž, nacválávat či caplovat“. A když pak udělila cvalovou pobídku, tvářil jsem se, že jí vlastně nerozumím, jenomže ona měla bič, a proti biči nejede vlak. Naštěstí mě ani jednou nepraštila, ale i tak extrémní stres, a jak se mi fakt bytostně nechtělo dopředu, musela mě neustále pobízet, a to nejen před překážkami, ale i za nimi, což bylo další historicky poprvé, a popravdě mi není úplně jasné, jak z tohohle mohla kápnout červená mašle.

Hlavně služka hned po opuštění kolbiště chtěla utíkat na věž a z další soutěže mě odhlásit, že prý asi nejsem v cajku, protože není normální, abych se já v parkuru nechal tlačit. Doběhnout nikam nestačila, protože než nastartovala vlastní pohon, tak jsem se rozcapil, vyčural jsem asi pět kýblů vody a hurá žrát trávu.

Prostě mě to tlačilo, no.

Služka pak chvilku hledala jiné důvody, jak další soutěž vzdát, protože se jí do toho kdovíjak nechtělo (byla strachy posraná víc než já z cesty vlekem sám), a že prý moc hluboko a tak. A neméně nadšená byla z prohlídky parkuru, že prý kolmák postavený šejdrem přímo proti věži rozhodčích a obrovské reklamě, a jak jinak než s točením doleva, je fakt to poslední, na čem si hodlá rozbít tlamu, a že na tomhle napohled nenápadném skoku si asi vyláme zuby půlka startovního pole.

Nebyla úplně daleko od pravdy, tedy až na fakt, že většina pole chybovala na zcela jiném skoku, a těch, kteří postoupili do druhého kola, bylo skutečně málo. Já jsem už během pozdravu služce dokázal, že jsem natěšený, takže než se vzpamatovala, už jsem si to metelil, a první fázi jsme přeletěli jako namydlený blesk. V druhém kole služka ještě pořád neměla jasno, JAK vlastně najet zmíněný kolmák, protože nikde nebyla žádná trenérka s radou, a tak usoudila, že uděláme jakože esíčko. Jako nic proti esíčku, i když to byl naprosto debilní nápad, ale když už chci po chudáčkovi koníčkovi esíčko, tak by nebylo vůbec od věci mu tam nechat před odskokem alespoň tři cvalové, ne jeden a půl!

Kromě toho jsem byl nesmírně překvapen faktem, že najednou se tenhle kolmák skáče, když se v soutěži předtím obíhal (mám totiž fenomenální paměť), a jestli služka doufala, že mě myšlenkou „hop!“ zvedne, tak to fakt doufala marně. Jako snaha byla, ale já se tam opravdu nevešel, takže jsem kolmák elegantně oběhnul a málem jsem přejel paní, která u něho čekala coby vraceč bidel. Služčino „kurva!“ samozřejmě nepatřilo mně, protože podruhé už mě navedla korektně, kolmák jsem úhledně přeskočil a poslední oxer už byl hračka.

Vynadáno nakonec dostala trenérka, že nejela s námi a nemohla tudíž služce poskytnout technickou radu, a zjištění, že jsem mohl být pátý, pokud bych se býval byl zvedl a bidlo ukopnul, služku opravdu nepotěšilo.

A cestou domů jsem tolik nehrabal. Fakt jenom trošku.

Váš chudáček koníček

IMG_89131

IMG_89151

P1500956




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: