úterý 13. září 2011

Se služkou se něco děje. Něco krajně podezřelého. Ale faktem je, že příjemně, protože i dnes měl bílý chudáček koníček volno, a to ne proto, že to nevyšlo kvůli počasí, nebo tak nějak. Naopak mi bylo služkou stanoveno! A že prý ten první parkur v sobotu mohl přece jen něco naznačovat a že naplno pracuji teprve čtvrtý týden a že i když jsou závody jakoby náhradou za domácí jízdárnu, tak musím víc odpočívat.

Prostě volno, no. A co bylo milé, nezůstal jsem nikde sám, protože když odpoledne přišly děti, odvedly na ježdění pouze Amíka a Megy. A vtipné bylo, když se u bažantnice potkaly s trenérkou, Štěpánkou a služkou, které k bažantnici autem vyvezly večeře.

Na trenérce již chřipka vidět byla, ale jako chápete, že jsme vzhledem k okolnostem nemohli zůstat chladní. Jakmile Amík a Megy zmizeli, začal je Béruš hledat, a trenérčin nápad, že já a Béruš si večeři sežereme ihned, aby pak děti nemusely čekat, se nám v danou dobu těžce nehodil. Béruš se zachoval spořádaně a opravdu prvních pár minut žral, ale vzápětí kritickou situaci přehodnotil a vyhlásil stav nouze, zprvu demonstrovanou caplováním ve žrací ohrádce a otáčením se zádí ke kýblu s večeří. Služka radila mu lavór se žrádlem přemístit ke vchodu ohrádky, aby prý mohl čumět i žrát najednou, ale než to trenérka stihla uvést do praxe, Béruš tíhu odpovědnosti neunesl a vzal chod událostí do vlastních kopyt. A protože mu ve vchodu překážela trenérka, tak ze žrací ohrádky vyskočil bočně, tedy i přes tu druhou, a spustil: nejdřív panický řev a posléze i úprk.

Dvounozí sice měli o koncepci večeře zcela jiné představy, ale nějak nestíhali nám je vnutit. Bezprostředně po odpálení dostihu ze strany Béruš jsem se musel připojit k akci i já, byť jsem se snažil si honem co nejvíc večeře narvat do huby, a ne úplně čistě se mi povedlo protáhnout se mezi služkou a hromadou kanystrů, takže jedno z nich muselo být odstrčeno (služka). Co mi odpověděla, raději nebudu publikovat, a pak jsme společně s Béruš pospíchali oběhnout úplně všechny terasy, kvůli zjištění, jestli se Amík s Megy třeba nevrátili jinudy, případně jestli by nešlo se někudy připojit k nim.

A trenérce zalepilo, jak sama prohlásila, protože Béruš coby dvojnásobný účastník Velké Pardubické metr vysoké ohrady opravdu neřeší, v minulosti už se několikrát přes drát hladce přemístil, když za ním byla z jeho úhlu pohledu lepší tráva. Ale strach z elektriky byl naštěstí silnější, a to i přes fakt, že v plotě žádný proud nebyl, protože ohradník pořád ještě hlídá louku na opačné straně údolí (před sousedovic stádem).

Druhý trenérčin a Štěpánčin pokus separovat Béruš, abychom konečně-sakra-hergot dožrali, skončil podobně; prostě Béruš měl jiné starosti, a při odskoku jsem tentokrát málem nabral trenérku, což by zcela určitě nedopadlo dobře. Ona mě ve skutečnosti zachránila služka, která stihla zavolat „bacha!“, aby trenérka mohla včas z mé dráhy uhnout.

A víc už nás nenutily, co se týče večeře. Služka poslala dětem sms, kde nás oba označila coby barevné pohlavní orgány, a že zbytky večeře dostaneme, až se vrátí Amík a Megy.

Prostě co vám budu povídat, samé stresy.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: