středa 14. září 2011

Tak asi definitivní jedna nula pro chřipku, co se týče trenérčina stavu. Včerejší z našeho úhlu pohledu velmi veselé krmení si vybralo svou daň, takže trenérka padla za vlast, a o nějakém závodění v sobotu si může nechat jen zdát.

Což se bohužel netýká mě. Proč si vlastně služka něco neudělá? Že bych také nemusel na závody. Proč se trapně navlíká, aby jí nebyla zima? Jak potom na ni má skočit chřipka, když se trubka vůbec nesnaží?

K bažantnici pro nás přišly děti, jakože Štěpánka a houf těch služebně nejmenších, a protože opět bylo hezky, tak jsme si s nimi trošku pohráli. Ale fakt jenom malinko, aby se jakože neřeklo, že se necháme ihned a od každého chytit a odvést. I když legrace tím zdaleka nekončila, protože když jsme sestupovali svah u kotelny, takový ten prudký krpál, ze kterého se sjíždí, i když chcete jít, zjistila dole Štěpánka, že plac je uzavřený, tentokrát páskou. A protože nebylo jiné cesty, kudy se dostat na jízdárnu, museli jsme se na fleku otočit a vydrápat se zpátky, což především pro menší děti byl pekelný záhul. A celé to obejít, jakože úplně okolo, což znamenalo nás převádět po silnici kolem rozestavěné čističky, kudy jezdí náklaďáky a jeřáby a jiná bubákoidní monstra.

Ale jako v pohodě, jsme profíci. A nikdo nás nepřejel, i když tudy všichni frčí na plné kule, byť není vidět za roh; akorát než jsme přišli do stáje, byla služka šedivá, protože už bylo strašně moc hodin.

A jako jízdárna nás neminula, i když trenérka nebyla přítomna. Trenérka sprostě a podle vyhotovila přesné instrukce, co se týče ježdění: starší kolektivně pohlídali mladší, za bedlivého monitoringu služky, a když jsme byli opracovaní, tak teprve dorazila, pouze s námi zaskákat. Nevypadala pěkně a pár minut trenérce trvalo, než nahodila hlasivky, ale jakmile chytla obligátní tempo a sílu projevu, všechno kmitalo, jako by jí vůbec nic nebylo. Služka, která před ježděním s Ivou a Nikčou pokračovala v rekonstrukci skokového materiálu, nechala na jízdárnu přitáhnout torza dětské postýlky, ve které spávaly Štěpánka a Markétka, a že prý z toho bude pěkný oxer, a když jsme ho bez větších problémů skákali, byla nesmírně zklamaná, že se žádné bubákování nekonalo.

Ale tak snad už jsme na leccos zvyklí, ne?

Trenérku jsme trošku rozhicovali, co se týče hlasových dispozicí, ale v mezích normy. Na konci už jsme skákali pěkně, Nikča je ještě lehčí než služka, takže absolutně žádný problém, a že v sobotu by to fakt mohlo dopadnout dobře.

Moc si věří, dvounozí. Protože všechno je ryze v naší režii!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: