sobota 17. září 2011

Že se někam pojede, bylo jasné už včera, protože služka mi zapletla hřívu do copánků již včera, takže jsem v noci měl co dělat, abych si ji o stromy alespoň částečně orval. Faktem je, že tentokrát gumičky tolik neutáhla, ale to ji k těmto sadistickým manýrům neopravňuje.

Jinak ráno probíhalo tradičně. Já i služka jsme srali, ze stresu, Iva nám i blila, a když Jíťa přivezla zprávu, že ve Varech lije jako z konve, zvětšil se nám objem zavazadel na dvojnásobek. Faktem je, že tentokrát dvounohé nemohlo nic zaskočit, protože s sebou měli jak zimní bundy a boty a pláštěnky nejen pro sebe, nýbrž i pro nás, tak i repelenty, opalovací krém a šortky. A nemusím doufám dodávat, že jsme přijeli do Gabrielky a svítilo a pálilo sluníčko.

I trenérka dorazila, prý na skok, že si obě holky provede soutěží sama. Dobře jí viditelně nebylo, sotva stála na nohou, a zřejmě tato okolnost se podepsala i na špatném úsudku, co se týče točení v cíli, protože oběma holkám nařídila po doskočení udělat oblouk zleva doprava. Svým způsobem to nebylo úplně špatné ordre, vzhledem k doskoku, ale zapomněla na důležitý fakt, a tím byla poloha cíle, protože byl umístěn víc vlevo, než jaký jsem já posléze v parkuru udělal oblouk.

Trenérčino bědování, že by nikdy do mě neřekla, že dokážu takhle pěkně a svižně zatočit, by si měla dát za rámeček služka: to je totiž její vina! To ona mě celou zimu pekelně buzerovala a drilovala, přesně kvůli tomuhle. Abych šel bez silového přetahování otočit, letos mě stačí opřít o vnitřní holeň, a to se bohužel vymstilo Nikče, protože i když jsme parkur absolvovali čistě a ve skvělém čase v obou kolech, pomyslnou cílovou čáru minula o pár čísel. Dodržela trenérčino nařízení, takže trenérka pak chtěla jít skočit po hlavě ze skály (prý „že já nezůstala doma!“), neboť Nikča po upozornění, že neprojela cílem, zpanikařila a podařilo se jí nasekat chyby, za které jsme byli vyloučeni (já si zvesela a nadšeně přeskočil túji, a poté jsme hopli i oxer vedoucí k tribuně, protože nikde nebyla skulina k protažení se).

Iva sice cílem projela, ale pouze v prvním kole, protože jí se pro změnu podařilo v parkuru zabloudit, a než nalezla kýžený skok číslo pět, vysloužila si trestné za uzavřený kruh. Služka posléze pronesla poučku na téma, že tahle smůla doprovází skoky číslo šest, nikoliv pět (služka zásadně toto číslo v rozeskakování buď vynechává, nebo ho skočí navíc), a když jí Iva oznámila, že teď je to na služce, aby napravila kolektivu reputaci, zaťukala si služka na čelo, a že prý bude ráda, když to přežije.

Ale tak proč by ne? Byl jsem odpočatý, rozeskákaný a ochotný, protože v parkuru nehrozí, že do vás budou drcat cizí koně, na rozdíl od opracoviště. Z oprácka jsem služce neustále vystupoval, jakože hlavně nenápadně a hop, byli jsme vedle, ale nebila mě, a měla neskutečně vysmáto z faktu, jak mě díky růžové barvě všichni považují za kobylku. Hřebci se mi vyhýbali obloukem, což nemělo chybu, a když jsme zamířili soutěžit, upřelo se na nás velmi mnoho zraků, s poznámkami „chudák kůň, v té růžové“ a „uvidíme, co ta blbka růžová předvede“.

Tak jsme jim to předvedli. Sice jsem dvakrát o bidlo ťuknul, poprvé kvůli tribuně, která na mě při počítání cvalových bafla, a podruhé když jsem z rejže vytáhnul služku, protože mi cvalové nevycházely. Ale podařilo se mi přejít čistě a vyhrát.

A byl jsem hodný kluk, při čestném kole. Trubka mě nechala utíkat v mém tempu, žádné brzdění a pšššššššt, takže jsem se všem hladce vzdálil, a to bez vyhazování!

Tak doufám, že z toho kápne mrkev nebo banán.

Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: