středa 21. září 2011

Středa, jízdárny je třeba.

Ale jak pro koho. I když faktem je, že na naší jízdárně stále ještě žádný cirkus nesídlí. Jakési stopy velkého auta vidět jsou, taková pěkná rozrytá kolej plus nános našich pilin na silnici, z pokusů vozidla vyjet, ale víc nic. Možná když cirkusáci uviděli povrch na vlastní oči, tak záměr přehodnotili, kdo ví.

Tak jako tak my na jízdárnu nemuseli, a to je to nejdůležitější!

Dokonce se dvounohým podařilo odhadnout počasí, takže i když mně a Béruš deku ukradli, nezmokli jsme, a ráno to dokonce vypadalo, že nás svou přítomností bude oblažovat sluníčko, ale opravdu to jen vypadalo (po zbytek dne bylo pod mrakem).

Na pastvinu pro nás přišla služka s kolektivem dětí, a protože služce všechno vždycky hrozně trvá, vystáli jsme u vchodu důlek. Služka s trenérkou mají totožnou úchylku: šplhat po stohu sena. Ony obě sice shodně tvrdí, že jde o ryze nutnou záležitost, že prý kontrola, jestli plachty drží a do stohu neteče, ale já bych se vůbec nedivil, kdyby šlo o záminku. Protože proč by jinak měli dvounozí přikryté seno ságou různých plachet a plechů a tak? Přece by stačilo koupit jednu obří, přikrýt stoh kompletně, obehnat ho cedulemi „milé kozy a sousedovic koně, tohle prosím nežerte, protože to není vaše“, a jakékoliv šplhání a vyztužování a vymýšlení odvodňovacích kanálů by odpadlo.

A když už konečně služka měla nalezený požadovaný počet minut (nalezený jakože spáchala dostatečné množství lezení), tak pro změnu rozebírala ohradník, že prý je potřeba nabít baterii. A než ji naložila do batohu a batoh sobě na záda, uběhla další půlhodina.

Místo jízdárny jsme vyfasovali vycházku v terénu, takže jsem se táhnul jako šnek úplně vzadu a pospával jsem. Ožil jsem až v momentě, kdy nás služka sešikovala na třetí louce, protože hlasitě zavelela „připravit...“; já sice netušil, co mělo za „připravit“ následovat, protože to mohlo být jak „připravit k naklusání“, tak i „připravit- pozor-start“, ale právě kvůli druhé možnosti bylo nutné hodit se do střehu. Co kdyby se náhodou mělo cválat? Nebo třeba i závodit?

Cvalu ani závodění jsme se bohužel nedočkali, protože Béruš ještě pořád nesmí, a hlavně s námi bylo jedno menší dítě, které by případný veselý a hravý kousek ze strany Megy nemuselo ukočírovat. Takže jsme akorát klusali a klusali jsme poměrně dlouho, takže i já jsem se pod sedlem zpotil, a když bylo definitivně jasné, že žádné utíkaní dnes nebude, přestal jsem služce vytahávat otěž a vrátil jsem se ke svému spacímu tempu.

Prostě jsme nepochopení.

Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: