středa 7. března 2007

No vona to fakt myslela vážně, s tím ježděním… Doteď to pokaždé bylo tak, že jenom vyhrožovala. Ale dneska se přiřítila docela brzo, ještě v mezivchodu houkla na Amíka „ty se na mě vůůůůbec nedívej“, a hned se vrhla na mě. Jako já jsem se krátce předtím preventivně, tudíž hodně důkladně, vyválel v blátě, a protože už mi deku nedává, byl jsem totožný s barvou sraček…

Takže služka vyjela na hnědákovi. Jako na borcovi ne, myslím tím mne… Opucovala mi akorát hlavu a místa pod dečkou a obřišníkem, jinak nic. On jí totiž došel hadr a pak už neměla čím stírat bahýnko. Bránil jsem se… Tohle by mělo být trestné. Celý den jsem se poctivě válel, což je fyzická dřina, a ona si trubka přijde s hřbílkem, rejžákem, hadrem a kartáčem… A ještě mi za to nadává, přitom já jsem se jí neprosil, o vypucování.

Amíkovi zvědavost nedala a přišel očumovat, ale služka ho pokaždé odpálkovala, protože mne zlobil. Štípal mne do zadku a já nemohl vzít roha, uvázaný, takže služka systematicky odstraňovala MOJE bahno a zároveň odháněla borce pryč. Vyloženě přitom všem neremcala...

Přinesla si dostihovou uzdečku, kterou jsem nikdy nenosil, takže když se mne bílé gumové otěže pokusily sežrat, zpanikařil jsem. A nejen při uždění… hned za prvním křovím číhal bubák, takový ten neviditelný, a když jsem uskočil, služka tak tak zvládla udržet balanc. Kdyby totiž nebyla líná vytáhnout si nahoru sedlo, tak by se pod ní neprotáčela ta dečka se třmenama, kterou si ušila na chození do kopce – z kopce, bez nutnosti zdržovat se odváděním do stáje a sedláním… Ihahahaaa, prča jako vrata. Jako jestli si myslela, že zrovna dneska se budu courat a půjdu uvolněný, tak to se fakt spletla. Musel jsem být extrémně opatrný, protože bubáci byli úplně všude, v každé zatáčce, v každém trsu trávy, za každým kamenem. A že se pobídka do klusu začíná kozlem? Na tom snad není nic divného…

Tak jsem si vyslechl povídání, že jsem ku*va arabská a prdlajz nemocnej, že mi urve všechny tři uši (ona totiž neumí počítat) a vypíchne oči, aby se na mne dalo bezpečně jezdit… A zastavit stát jsem obohatil vysokým tlučením kopyta do země a obratem o „chci vidět domů“. Nelíbilo se jí to… Z kopce do kopce jsme nakonec nechodili, protože si z kopce netroufla prubnout terén. Je to prudké, mokré a já jsem se dvakrát málem natáhl, když na mne hukli bubáci… A všude byly popadané dráty, z ohrad sousední chovatelky. No tak snad jsem ji dostatečně odradil, během těch dvaceti minut.

Jestli vás zajímá, co dneska Amík, tak po škaredé grimase a následné větě od služky „ne*er měěěě…“, sám strčil hlavu do ohlávky. Je měkkej.

Váš kůň




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: