čtvrtek 8. března 2007

Zbláznila se, opravdu. Zase přišla dřív a zase se na mne lačně vrhla. A tentokrát mne vypucovala celého, zrádkyně. Zkoušel jsem jí taktně naznačit, že takové chování opravdu není vhodné, ale když jsem se po ní ohnal kopytem, ohnala se taky, akorát že ona se trefila. Pokus jsem zopakoval při kontrole zadních nohou, ale nepříliš úspěšně: sice jsem ji ťuknul jen decentně, ale ona ztratila balanc a chybělo fakt málo, aby se obličejem zabořila do sraček. No nelíbilo se jí to, ale nebrala mé protesty v potaz, a v likvidaci MÉHO bahna sprostě a drze pokračovala. A kdyby jenom to…

Jakmile se na mne vyškrábala, okamžitě jsem zpozorněl, protože počet bubáků se od včerejška zvýšil zhruba o 429%, takže po třech metrech mých úhybných manévrů seskočila. Napohled to vypadalo jako mé jasné vítězství, ale opak byl pravdou. Slezla totiž proto, abych nemusel sestupovat prudkou soutěsku po ostrých šutrech s jezdcem na zádech, když jsem teď bez podkov; jenomže dole na silnici mne zaparkovala u zábradlí, vrátila se na můj hřbet a zamířila… na jízdárnu.

Byl jsem hluboce konsternován. Jako jak jízdárna? Se posrala, ne?

No asi hned dvakrát, trubka. Pravdou je, že jsme tam byli sotva dvacet minut, nenutila mě se shromáždit a i to ohýbání bylo decentní, ale existuje větší jarní vopruz, než je ťapat po obvodu něčeho tak nudného, jako je jízdárna? Bubáci taky nic moc. Kamióny znám, děti na bruslích taky… a kousek bílého polystyrenu se po mne sápal jenom první dvě kola. Služka docela tápala, ihahaha, naposled přiježďovala v září, takže než se jí vrátily zažité pobídky, docela se plácala v dilema, jestli pravou tlačit a levou přiložit…

Ale přežil jsem to. Nezbývá než doufat, že ji zítra bude bolet celej člověk, aby jí podobné choutky rychle přešly. Vždyť je jaro, tak proč jí takhle hrabe?

Váš kůň



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: