sobota 21. června 2008

Prodám služku. Zn. Ihned. Tohle jako fakt ne... Je sobota. Ona si přiběhne, vypadá že chcípne, ale musí jít jezdit. Na mně! A ne nějakou procházku, protože je sobota: ona mě musí vytáhnout na dvacetikilometrovou túru. Ona, která žádnou louku neprojede bez kýchání a která by v rámci zdravého rozumu měla sedět doma a neprudit své zdraví. Jak k tomu pak přijdu já?

Spěchala tak, že to vypadalo, že se blíží konec světa. Špínu ze mě rvala kosmickou rychlostí, samozřejmě za mohutného doprovodu keců o zelené barvě (vysvětlete jí někdo, že spaním v trávě opravdu modrý nebudu) a o kreténech, kteří nepostojí. Jako co čekala? Že budu nadšením stát v pozoru? A ta její jedovatá věta „to budeš čumět, kam jedeme“ jako bonus: fakt hrůza.

Už jen vyšplhání do kopce, abychom se dostali na jeho druhou stranu, byla bojovka, protože služka si všimla bobků na cestičce a zpanikařila, že sousedům utekla zvířata. No naštěstí ne, šla nahoru na vodítkách s majiteli, a tomu druhému chudáčkovi koníčkovi se má přítomnost nelíbila. Služka by za normálních okolností zvolila cestu jinou, jenomže ji tlačil čas, takže jsme raději počkali, a na louce jsme pospíchali s odstupem od nich, abychom je nerušili. Jenomže tam byl zahrazený vchod, drátem, takže jsme rychle kmitali na opačný konec, abychom tam byli dřív než ti druzí chudáčci koníčci a nedošlo ke střetu. Sice náš hektický spěch způsobil mírné znepokojení, u posledního chudáčka koníčka, ale povedlo se a nikomu se naštěstí nic nepřihodilo.

Služka pak nařídila trap-klus a honem na smluvené místo, kde jsme se střetli s dalšími dvěmi chudáčky koníčky, z Ranče pod Třebouňským kopcem, se kterými služka byla domluvená ohledně ukázání hipostezky. Samozřejmě zákon schválnosti funguje: opět jsme se potkali s těmi chudáčky koníčky na vodítkách a opět na relativně úzké cestě, a tentokrát byla odezva hlasitá:“To mi neříkej, že zase ona“. To jako že služka. Služka nejspíš nemá povolení používat veřejné cesty nebo snad vyřízenou žádost, ve kterou hodinu může kam jezdit: no měla by se stydět. Takže mě donutila zacouvat, aby cestička byla průchodná, čímž mě natlačila do chudáčka koníčka za mnou a v hustém roští vznikla napjatá tlačenice.

A že prý počkáme, než nás minou. Zřejmě jsme nebyli žádoucí, neb došlo k dialogu „proč šlapete na naši louku?“, kvůli drátu ve vchodu na předešlé louce, který tam dal majitel vedlejšího pozemku. Služka se bránila, že v katastru je zakreslená cesta a že není jejím problém řešit spory obou majitelů pozemků. Potřebovala pouze projet.

S třebouňskými chudáčky koníčky jsme poté vyrazili do přírody. Služka místo konverzace prskala a kýchala a chrchlala, protože na loukách bylo buď seno nebo metrová tráva, a ona umírá v obou případech. Já jsem zpočátku zlobil, protože můj mozeček nedokázal pobrat, co se to vlastně děje, takže jsem párkrát prchal po pleci a panikařil jsem, ale fakt jenom decentně. Ale jako doprovázeli jsme je poněkud dál, než služka původně plánovala, přes deset kilometrů daleko. Jako ve společnosti to bylo super, přestože já jsem její nadšení pro výlet nesdílel ani omylem; klábosili a kochali se scenériemi, ale zpátky služku humor hodně rychle přešel. No přece bylo nutné pospíchat a fakt mě nezajímalo, že trubka včera makala nejen se mnou, ale i pak večer ještě na kole, a dneska ráno také na kole a pak zase ke mně. To je přece její problém, ne můj.

A tak jsem jí caploval. Po silnici také. A když capluji, tak jí teče nudle, takže musela neustále smrkat. A když smrkala, tak jsem caploval ještě rychleji, protože mě neměla 100% na pomůckách. Jako fakt legrace, tedy z mého úhlu pohledu. Ve vesnicích se služka rozhlížela, komu mě prodá, nebo kde mě uváže, aby mohla v klidu a v pokoji umřít. Vůbec nejhorší to bylo na dostihové louce, kde se chodí podzimní Hubertova jízda. Válelo se tam strašně moc sena a jak jsem caploval z kopce, vířil jsem prach. Louka má zhruba kilometr, takže hlasitě služka proklínala chvíli, kdy ji tenhle nehorázně hloupý nápad napadl, a přála si už být doma. No to já taky, ale já jsem pro to dělal rozhodně víc než ona.

Dočkali jsme se oba. Samou radostí jsem se pokusil podlézt lanko ve vchodu, ale nebyl jsem dostatečně rychlý, takže jsem vyfasoval pár elektrických šoků, a troufám si tvrdit, že služka rázem vykvetla blahem. Místo aby svého chudáčka koníčka politovala, tak se mu směje. Ale jen ať si nemyslí: až mě příště vytáhne na nějakou její "geniální" akci, všechno jí to vrátím i s úroky.

Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:
odpovědětodpovědět Gravatar

Pavlína: mě to také překvapilo, předevší...

Pavlína: mě to také překvapilo, především ta druhá reakce (v terénu). Nevraživostí bych to nenazývala: každému občas ujedou nervy. Ale i v takové situaci bývá na místě zůstat soudným.
odpovědětodpovědět Gravatar

Tak teď nevím, jestli mám tu část, kde j...

Tak teď nevím, jestli mám tu část, kde jste se potkali se "sousedovic koníčky" nějak komentovat! Takhle vzájemná nevražovost mi vážně hodně, ale hodně vadí.