čtvrtek 29. března 2007

Tak už vím, podle čeho se orientovat časově. Když je od rána krásně, tak to znamená, že služka je v práci. Jakmile služka dopracuje a jde domů, tak se zatáhne a už tak krásně není, a postupně je víc a víc hnusně. Prozatím to funguje už čtvrtý den, ihahahaaaa...

Dospěl jsem k zajímavému poznatku: bubáci se odminule přemožili. Ano, k hoře jsme jeli stejnou cestou, jako minule k dechovce, ale klan bubáků postoupil blíž ke stáji. A těch bylo...! Služka samozřejmě nic nechápala, jako třeba že cizí koňské bobky jsou výstražné znamení a že ty posekané větve se během dvou dní naučily lovit chudáčky koníčky. Také vodu jsem absolvoval v novém velkolepém stylu: tentokrát měla řeka spadeno pouze na mé zadní nohy, takže jsem zadkem visel na břehu, držku ve vodě, funěl jsem a ani krok dopředu. No jak služka nadávala... držela se krku a soptěla "hooodnej.... jdeme...ťap, ťap, ťap..."

No tak jsem teda šel, no. Ale kdybych ji do té vody opravdu vysypal... Co by udělala? Jela by dál anebo ne? No rozhodně by stálo za to to někdy vyzkoušet, ihahaha. Navíc na louce u rybníků to měla opravdu na milimetry, před pádem. Já jsem vzorně nacválal, už když přenesla váhu, a když z řeky zaútočily divoké kachny, tak jsem stihl přeskočit na druhou nohu a zachránit nás oba před těmi hrozivými predátory a jejich řevem "káč káč káč". Služce ruplo v zádech, protože jsem uskočil a ukázkově se otočil o 90 stupňů, ale zastavil jsem po třech cvalových, protože už syčela "pššššššššššššššššššššššššššt..." To jsem ale hodný kůň, že ano? Kdybych pádil dál, tak sletí, při mé akceleraci by se "usadit" nestihla.

A ani nenadávala, když jsme se vraceli k bubákům, a dokonce jsem tam šel hned, bez přemlouvání. Vulgární byla až u hráze. No ale to jsem byl v právu, protože tam číhala strašně divná věc, od pohledu nebezpečná. Prý se tomu říká skruž, a prý už tam leží přes deset let a že kolem něho chodíme už čtyři roky, ale to služka určo kecá, protože to bych si toho přece všimnul. No fučel jsem, klepaly se mi nohy a párkrát jsem v panice zamyškoval: nejdřív do nějakého chroští (kousek od vykotlané díry), a poté na dosah rigolu, který si doslova žádal o utržení břehu pod mou váhou. Služka mi teda chlácholivě vysvětlovala, že "skruž" opravdu nežere ani Finy, ani Nory a ani Švédy, ale podle stavu jejího "nadšení" bych tipoval, že by mne do chřtánu té věci nejraději hodila ona sama. Je nevděčná.

Horu jsme nevystoupali celou, protože poslední půlkilometr byl rozrytý, a já prý nejsem v kondici, abych dupal stoupák oračkou. No a slezla, služka, prý abych neměl napoprvé takový záhul. Ta hora má převýšení cca 100 m nadmořské výšky, většinou nahoru klušeme (na loukách prokládáme kentrem) a dolů služka chodí pěšky. Vymlouvá se na mou měkkou spěnku, po těch šutrech se špatně slézá, a navíc jak jsem natěšený, tak pokaždé capluju a ona nadává. Ale když jde první, tak já se okamžitě uklidním (kdyby někde čekal bubák, tak sežere ji). A celé ty tři kilometry se kochá krajinou... je praštěná. Kdyby na mě sedla, jsme doma během patnácti minut, ach jo.

Váš kůň



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: