sobota 4. října 2008

No jako fakt závody. Dvounožcům totálně přeskočilo. To už je potřetí za tak krátkou dobu! A jako ráno jsme dali oba najevo, že tohle jako tedy ne: já taktně (že jako nepůjdu chytit, prvních pět minut), borec Amík netaktně (že jako nepůjde chytit vůbec). Ono před šestou ráno ve výběhu nic moc nevidíte, notabene tmavého borce, a služce se nepodařilo ho nacpat do ohlávky na první pokus. A když Amík v šeru naznačil „žeru“ a několikrát po ní skočil, tak služce ruply nervy. A hned telefonicky žalovala trenérce, ať si toho uhm ... (jako sem fakt hvězdičky patří - ******* ******* *** ***** ********** ****** ****) přijde chytit sama, že by ráda vyvázla živá. Takže děti dolů odtáhly mě, zatímco služka nahoře marně testovala své odchytávací schopnosti. Dolů přišla až před tři čtvrtě na sedm; nasadila mi přepravní kamaše, načež se ozvalo klapání kopyt a do dvora vjela trenérka na Amíkovi (prý mu nic vysvětlovat nemusela, stačil pohled zlé tchýně, protože musela vyběhnout ten kopec na jeden zátah), a to už do dvora couval vlek. Borec přišel o snídani a já nevinný chudáček koníček taky, protože služka neřekla dětem „nasypte mu bílý kýbl“.

Kvůli faktu, že kandidátů na dopravu bylo více, jsme byli transportováni první a přijeli jsme do Stružné před osmou ráno. Koukali na nás jako na magory, a když byly veškeré naše věci vyjmuty z dodávky, vypadali jsme jako stanoviště utečenců. Nás zaparkovali a dostali jsme seno, takže veget; děti ze mě omývaly zelenou barvu a zaplétaly mi hřívu, protože služka prohlásila, že v tomhle počasí odmítá sundat flaušové rukavice. Mrzlo totiž. A služka mrzla taky. A asi pekelně, protože kňourala, běhala za psem, poskakovala a nadávala, že nemají rum. Že je prý fyzicky vyřízená ze stavění skoků, a že vyplýtvat poslední zbytky sil takhle je ten nejhorší scénář. Že z představy muset na kolbiště v saku umírá předem. Ale to kecala. Když viděla mou dětmi zapletenou hřívu, pochopila, že jsou horší věci než mráz. Ale jinak na ni byl pohled pro Bohy: tragéd. Ve svých dvaceti vrstvách oblečení fakt vtipná.

Ale jako časově to služce vyhovovalo. Tím, že jsme tam byli o tři hodiny dřív, se jí podařilo opracovat. Jako ona mi vyhrožovala, že mé estrády „panika“ před vším, co cválá v mé blízkosti, okamžitě natvrdo utne, protože nic se nemá přehánět, ale na konec jí strach nic moc nedovolil. Nahrubo opracovala na vedlejším pozemku, a cválat jsme na oficiální opracoviště přišli až v přestávce, kdy bylo oprácko půl hodiny téměř prázdné. Dokonce si služka jednou skočila! Zázrak, na její poměry. Sice rozmrzla (pod sakem měla asi osm roláků a pod rajtkami tlusté bavlněné punčocháče), ale žádná sláva, to její ježdění. Fyzicky jsem měl navrch já, takže když jsem na opracovišti zjistil, že ten bullfinč, kolem kterého jsme půl hodiny klusali a cválali, žere Finy, tak málem vystoupila ze sedla. Že jsem prý kretén. Já??

Kurz parkuru tentokrát žádné doleva, po obvodu, po diagonále doprava a po obvodu domů. Naopak, točilo se téměř za každým skokem, ale naštěstí pro služku byly obě kritické zatáčky na tu „dobrou“ ruku. Začátek soutěže vůbec neodsýpal, došlo ke karambolům a služku už chytal amok, protože oprácko bylo plné koní a dole pod ním bylo mizerně slyšet hlasatele. Když jsme vjížděli do kolbiště, zabrejkoval jsem před stanem rozhodčích, ale důra měla šporny (prý že „placebo efekt“: taková nehorázná lež), takže jako po pleci fakt asi ne. Před prvním oxerem služka podlehla své tělesné paralýze, zastavil se jí dech i tep, a fakt festově jsem přidupnul. Hopnout z místa 110cm žádný problém, tedy pro mě: a jak jsem skočil kolmo do výšky, služka se málem vyvrátila a doskok tak tak vybalancovala. Ale zdárně vytočila, a dokonce přidala i několik nesmělých pobídek, poté co zalechla řvoucí trenérku „TLAČ!“ Trenérce ale slovenská touha po tisku k ničemu nebyla, protože služka se vzmohla pouze na udávání směru a korektní nájezdy, co se týče obloučků. I když po dvojskoku jsme kvůli ní najeli zbytečně moc metrů, vyneslo nás to hodně mimo dráhu. Jako čistě jsme přešli, to ano: ale s rekordním počtem trestných bodů za čas. Jako já bych utíkal, ale ne s touhle figurkou na zádech.

Borec Amík v první soutěži absolutní bojkot. Vztekal se, přidupával a skákal jako koza, vyhazoval předky až k nebi, takže dvojí shození plus totálně otrávený Amík. Trenérka akorát kroutila hlavou, protože stylově to byla katastrofa, a proto ji v další soutěži překvapilo, jak borec přehodnotil své předešlé pracovní nasazení. Sice zase skákání splašené kozy, ale tentokrát spolupracoval, to jedno shození bylo opravdu fatální a zbytečné.

(obě fota - Elis:o)

Druhou mou soutěž jela trenérka, protože služka by si „L“ nelajzla ani omylem. Trenérka netušila, že půjde o její premiérový parkur: poprvé po dvaceti (plus něco málo navíc:o) letech se ztratila. Ono nestačí, že si čisté skóre kazívá služka, uzavřenými kruhy: trenérka prostě musí také. Po čtyřce místo doprava zatočila opačně a nikdo jí neporadil, protože služka a děti fotily z opačné strany kolbiště, až když zahlásila „otázka za čtyři milióny... kdepak je pět?“ si vzpomněla a kličkovali jsme zpátky k pětce. Ona pětka dneska docela klíčkové číslo, protože v jedné soutěži cedule spadla a služka je na čtení čísel docela závislá. Takže trestné body za uzavřený kruh a jeden za čas, to zmatkování „hledej, šmudlo“ se nevešlo do limitu. Trenérka málem brečela, protože mohla být nejhůř čtvrtá.

Pocity kolektivu rozpolcené. Služka i trenérka na sebe byly za svůj výkon nasrané, borec měl druhým parkurem vyžehlený ten první, a já jsem sklízel jednu pochvalu za druhou. Jako pochvaly fajn, služka dokonce byla čorknout ve stánku cukr, protože dneska jsem prý makal ochotně a poctivě (jako jenom dneska?). Ale co ten kalup? Co pustit ventilek, místo šaškáren na kolbišti? Je podzim, čas halali a hopání. Mouchy tolik nežerou... No aspoň že Kaštánek se nechá zlomit k dovádění. Protože když jsme se vrátili ze Stružné, tak služka zneužila děti a ve výběhu až do tmy převáželi na kolečku pražce, na výstavbu jednoho skoku. No a kolečko žere Finy, že ano. Tak jsem udělal velikého Fina, frkal jsem na poplach a pak jsem tam s ocasem hore lítal jako pošuk, vyhazoval jsem, vývrtky hlavou i celým tělem, a právě Kaštan se přidal. Jsme po sobě kopali a služka jenom „chudáček unavenej... ten je tak strašně přepracovanej, že se brzy přetrhne vejpůl“.

No právě. Kalup!!! Služkooooo!

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: