sobota 11. října 2008

Co je zábavného na významných akcí našich dvounožců? Samozřejmě ráno, kdy je tma jako v pytli, a oni jsou nuceni nás odlovit ve výběhu. Tohle jsme si stádově vychutnali. Jednak borec Amík, který po zjištění, že nepřišel kýbl, nýbrž ohlávka s vodítkem, žere děti, a jednak kobylka, která je vůči jakémukoliv pokusu s ohlávkou nekompromisní. Takže veselo. Ona služka věděla, proč nahoru poslat zástupce. Ale jako zajímavá zkušenost, ta mobilní osvětlení ve stájích, všude kabely – hotové TV studio. Služka rozdala práci a sama vyrazila ještě po tmě číslovat překážky a postavit „něco“ (dráhu) pro první soutěž – děti s vodičem. Že pořád ještě neví, co vlastně: se jí prý o tom celou noc (tedy 4,5 hodiny spánku) zdálo, ale výsledek žádný, takže všechno metodou pokusu omylu. A jakmile bylo trošku vidět, vyrazila nahoru do terénu, se Lvem a sekerou. A s hlášením „když nepřijdu do osmi, tak Fina „nějak“ zapleťte“. Jako jak „nějak“? Kde jsou doby, kdy se s mou hřívou patlala i ¾ hodiny?

Služka sice přišla před osmou, ale na hřívu stejně neměla čas. Vypadala zbědovaně, hned vyprávěla, že úplně zapomněla, že nahoře je pletivo, tak místo nůžkami na plech musela oka ze silného drátu přesekávat sekerou, tudíž zážitek na celý život. Spodek pletiva vysekávala z trávy deset minut, drama jako ve válečném filmu. A prý ať ze mě umyjí zelené fleky (MOJE zelené skvrnečky) a hřívu zaplést do „deky“, a až budou holky hotové, tak se mnou na jízdárnu. Jako proč zrovna já?


Soutěž byla přichystaná před devátou, ne však kolektiv organizátorů, takže tradiční zpoždění, ale jako tahle část pořád ještě s mírou. Služka se chopila funkce „prubneme kurz“, samozřejmě se mnou, trapně. A jako hned první soutěžící děcko spadlo, a že prý za to můžu já. I ne! Proč bych měl jako nějaký pitomec za služkou klusat, když se můžu ploužit jako chcípák? No a služce došla trpělivost, a zesílila svou žádost, a tak jsem tedy svižně vykročil, akorát že Kačenka zvyklá na poníky můj dlouhý přídup-výkrok neuseděla, a první hostující křest nového povrchu jízdárny byl na světě. Nicméně dítě prokázalo statečnost a disciplínu si záhy sjelo opakovaně, protože mně se nepodařilo zdrhnout. Ale zase jako jediný jsem soutěžil s dvojčaty, a služka prohlásila, že dalších deset let budeme pečlivě trénovat svižnou chůzi za dvounožcem. No ještě to tak.


Parkuriádu jsem si užil. Tentokráte naše děti losovaly, co se týče mě a Amíka, a jelikož služčiny nové překážky byly zábavné, obohatil jsem své dvě minuty slávy sérií akrobatických čísel, jakože hop na předek a hop na zadek. Pod malou Nikčou, která neuvědoměle vjela do parkuru s dlouhými třmeny, takže se jí poměrně špatně řídilo. Ale já skákal, vesele a nadšeně, jenom to kozlování asi nebylo úplně optimální, protože malá Nikča byla v obou případech katapultována dopředu a po vzoru již historické služčiny „jízdy do přehrady“ absolvovala část trasy ležmo a držmo na krku. Ale jako nevystoupila, ani v jednom ze dvou případů, tak jsem tedy zastavil, protože s přísavkou na krku se špatně utíká.


Soutěž se neadekvátně protáhla. Pomineme-li fakt, že trenérka každému vysvětlovala kurz sólo, neb účastníci chodili na prohlídku postupně za sebou, zdržovaly především opakované pokusy o zdolání překážky. Docela nespravedlivé, protože já víc než dvakrát pod dítětem štycnout nesmím, a služka prohlásila, že štycaři budou příště parkury skákat po svých, pokud se nevejdou do časového limitu.




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: