čtvrtek 30. dubna 2009

Několikadenní týrání chudáčka koníčka: Den první

      Prodám služku. Zn: IHNED!

      Není doufám třeba vysvětlovat, proč a za jakých okolností. Samozřejmě že za všechno může ta čúza a její absolutně stupidní nápady, které by se měly dávat rámovat, ale jakožto odstrašující případy. Co se událo?

      Dopoledne mě z pastviny opravdu svedla Evina, takže jsem pár hodin trčel v boxu. Fajn, se senem a chlebem, ale když je chudáček koníček sám, tak co? Nežere, přece. Takže jsem demonstrativně nežral. A když přiklusala služka, dočkal jsem se malé satisfakce, protože jsem byl zválený od uší ke spěnkám. Nebo si trubka myslela, že jí její dokonalý časový harmonogram nenabourám? Blbá.

      Takže místo bleskového sedlání musela potupně popadnout hřbílko, kartáč a dřít ze mě moje bláto. A těch slov, co u toho padlo... Její problém. Navíc to ona neustále pindá, že se jí nelíbí běloušové, takže fakt nevím, co se jí na hnědém přelivu nelíbilo.

      Vyjeli jsme s půlhodinovým zpožděním, oproti původnímu plánu. Pár set metrů od stáje vyšlo najevo, že do výběhu za ostatními se nejde, takže jsme prodělali první výměnu názorů na téma "směr". A protože vyhrála služka, jal jsem se bránit, takže první tři kilometry bylo plných odskakování kvůli bubákům, panických snah o otočení a utíkání zpátky domů a řešení bubáků v okruhu pěti set metrů, včetně těch neexistujících. Jako co si myslela, trubka? V terénu jsem chodil pouze posledních 6 let, což je málo, již jsem zapomněl, jaké to je šlapat venku sám a opuštěný.

      Hned v první vesnici jsme se zadřeli, protože se služka zakecala s Hankou. Byl jsem rád, že vidím cizí chudáčky poníčky, ale služku to stejně neobměkčilo, museli jsme pokračovat dál, když se její milost konečně vykecala. A jako umíral jsem, protože to byla cesta na farmu (právě touhle trasou jsem vloni vzal z farmy roha). Jaké však bylo mé překvapení, když jsme za kolejemi odbočili doleva, nikoliv rovně, a směr nás obloukem vracel zpátky. Nádhera! Jsem ožil, opravdu. To jenom služka nadávala, že jak je stará, tak je blbá: cesta sice pěkná, co se týče nedotčené přírody, ale v podobě stoupání s převýšením 300m, takže když jsme se vydrápali nahoru, a dolů, a zase nahoru, vypadal jsem jako po půlhodinové těžké práci. Takže krokovat, a jako já nikde v lese v klidu krokovat nebudu, takže služka musela slézt, nechat po sobě chvilku šlapat, a až na asfaltu mohla zahodit otěž a nadávat si za tuhle trasu znovu. Že na to přišla až dneska, že je blbá... Divné.

      Další vesnice, skrz kterou lze jít domů, a já vím kudy. Leč služka pátrala po konci fialové podkovy, a po kaskadérském manévru v zatáčce silnice jsme skončili ve vratech vedoucí do dvora. Prý "aha... tak tudy asi ne", takže návrat a nárazové hledání, kde asi tak ta polňačka bude začínat. Jenomže já striktně odmítal jít se podívat tam k těm baráčkům a zahrádkám, kde hafali psi, a ona taková svíčka s batohy na sedle, notabene před davem čumilů místní Jednoty... Služka pochopila, že když teď utrhne klacek a udělí mi jednu výchovnou týkající se tlaku holeně, který jsem ignoroval, tak to nebude vypadat pěkně, takže seskočila a zavedla mě pod stromy.

     A proč jsem se stavěl do pozice schváceného koně? Protože jsem potřeboval močit. Takže jsem si ulevil, služka počkala, a nasedla až v povzdálí, kde nebylo vidět, jak mi jednu vysolila. No a já vystřelil vpřed, a zdrhnul jsem s ní do pole. Sice bylo suché a žádnou škodu mé šlápoty nenadělaly, ale jestli někdo identifikuje naši SPZ, bude mít čúza průser. Kyš, kyš.

 

 

před bouřkou

      Ale zpátky už nemohla, takže nejkratší cestou k polňačce. No a tam jsem se zašprajcoval, a že dál nejdu. Prostě ne! Navíc se blížila motorka, takže služka seskočila, počkala, až kolem nás prosviští (prý dejavu "dva kluci na fichtlu v rychlosti světla"), a nasedla až za kolejemi. A tam mi musela vysolit dvě, protože já odskakoval do pole a mermomocí jsem chtěl domů... Co je na tom divného?

      Nebylo to poprvé, co si služka zanadávala. Už jenom ten nápad zvolit fialovou podkovu (hipostezka), která je sice nejkratší, ale kvůli asfaltu podstatně pomalejší... Takže věčné courání po silnicích a silničkách. Ano, odlehlých a opuštěných, ale já po tvrdém klusat nesmím, takže čas letěl a my se vlekli kdesi, ležérně a laxně. A služka si spílala, a že večerní hrad s pálením čarodějnic nejspíš nedáme, protože začíná za hodinu a půl, a my máme za sebou čtvrtinu trasy.

      Do Bezvěrova jsme trefili v pohodě, kolem Služetína má služka krajinu relativně zmapovanou. Sice jsme k němu přijeli z jiné strany, ale služka správně odhadla, že až pojedeme kolem odbočky doleva, že se tam budou hrnout. Že jsme tudy šli pouze jednou v životě? Nevadí, já si to pamatuji, cesta domů je prostě cesta domů, a tak jsme měli další roztržku, se služkou. V Bezvěrově jsem zabrejkoval kvůli oranžové dodávce, a po překročení té velké silnice se s námi rozloučilo slunečné počasí.

     A počalo pršet. Služka vydolovala z útrob batohu pláštěnkové pončo, akorát když si ho přetahovala přes hlavu, tak jela poslepu, protože nemohla najít čudlík. No a v té samé chvíli kousek od nás za rybníkem mužský hlas křikl "heeeeej", načež se tam rozběhli cizí chudáčci koníčci. A tryskem to prali podél plotu "kamsi", a služka se vyděsila, protože nešlo rozpoznat, jestli neutíkají k nám, byli tři a byli poměrně rozdivočení.

      V Ostřetíně další dávka trapných kydů na téma "podívej se, jak mají vypadat pořádní koně... Žádní subtilní žebráci!"

     No jo, furt.

     A první bouřka: přesně jak služka nechtěla. Tak jako mně je bouřka ukradená, já byl venku sám i během orkánu Kiryl, a než jsme projeli lesem, bouřka se odsunula. Zbývalo projet Žernovník a napojit se na rychlou přírodní zelenou turistickou značku. Leč to by tamější těžká technika nesměla přidělat o jednu cestu doleva navíc, která na mapy.cz ani jinde není, a která služku místo do Žernovníku svedla do Nové Vísky. A nejen to: zároveň i do stavu naprosté hysterie a beznaděje, protože pod námi byly střechy chaloupek, a nebylo kudy k nim sjet, protože nad vsí proběhlo mýcení. Představte si obrovský prostor, kde leží stromy, křoví, větve... Půl hodiny jsme zkoušeli tím "nějak" prolézt (proklestit se). Že jsem během akce kdesi vytratil gelovku za dva a půl tisíce, to prý čert vem: ale propíchnout si tam já nohu, tak služka nejspíš vraždí. Navíc přímo do tohohle bordelu vedla šipka cyklistické trasy, které se služka držela. A projít tím nešlo, nikde: ani vlevo, ani vpravo... Každé koleje končily v hromadě větví.

      Služka musela nejednou ze sedla dolů, kdy mi v protivném dešti prorážela cestu svým tělem, a směřovala k nevykácené části lesa, že prý tam snad najde cestičku. Padala na hubu, protože si neustále přišlapovala pláštěnku, a najednou před námi drát. V lese natažený ohradník! A jako kudy teď?

      Být já chudáček koníček o 10cm vyšší, tak tam asi stojíme dodnes. Služka musela jít podél drátu a táhnout mě do míst, kde jsem odíral sedlo a šoupal hlavu po zemi, páč jsem se tam nevešel, ani výškově, ani šířkově, ale podařilo se nám po všech těch patáliích vystoupat nahoru. A tam služka spustila. Hulákala do údolí, na adresu toho ****** a ***********, roz********** terénu, a že ať jdou všichni s tímhle do ****** a ****, že bych fakt chtěla být rodinou s malými dětmi na kolech, které by cyklostezka přivedla do tohohle pekla. A pokud možno dvakrát! (prý).

 

terénní peklo
(nafoceno až během zpáteční cesty)

      No a poslední pokus, kterak sjet do vísky. A ten klapnul, akorát že zapadlé vísky nemají cedule ani živáčka, tudíž otázka "Kde ***** jsme?" A protože jsme nechtěně sjeli z původní trasy, prodloužili jsme si štreku o pět kiláků. Služčin vztah k mapám je sám o sobě zajímavý: z rybníku měla radost (prima orientační bod), akorát že čuměla na zcela jiný rybník, než kolem kterého jsme jeli, a po zajásání, že tamhle za tou zatáčkou by měla být značka (hurá!), nastalo zjištění, že značka není zelená, nýbrž červená. A po červené služka nechtěla, protože červená je z 90% asfalt, serpentiny a vopruz. Pak již bylo jasné, kde přesně jsme, a stejně jako v Nové Vísce jsem se služce zašprajcoval. A to hodně. Protože do Úterý já nejdu! Půjdu do Bezvěrova, půjdu do Vísky, půjdu kamkoliv, ale do Úterý ne (šest dní v týdnu tohle jméno lže... J.W.) A služce přetekl pohár trpělivosti, protože vrátit se na zelenou časově nepřipadalo v úvahu, a to už na mě byla fakt ošklivá. Nedovolila mi se ani protestně otočit kolem vlastní osy, no jsem se jí bál, a svištěl jsem do Úterý jako namydlený blesk, i když jen krokem. A déšť se střídal s bouřkami, a v půl sedmé jsme dosáhli Úterý.

     Neměla být služka již půl hodiny na hradě?

     Úterý je krásné městečko, ale záleží na úhlu pohledu. Pakliže se snažíte vyhnout silničním serpentinám skrz řepkové pole, nečiňte tak u města ležícího v údolí. Protože pak nad ním budete další půlhodinu bezmocně kroužit, v mnoha a mnoha pokusech dolů "nějak" sjet, aby pokaždé bylo nutné se drápat zpátky nahoru, a usoudit, že tudy asi fakt ne: vše dokončené potupným vrácením se na silnici, a to ve chvíli, kdy dosedne opravdu temný bouřkový mrak. A kostel bije sedmou hodinu večerní a je taková tma, kdy z vás jsou vidět pouze jen reflexní pásky, a nikde ani živáčka, přestože na každé zahradě hoří oheň, a májky žerou Finy.

     Nicméně oněch necelých 30 minut v řepkovém poli přineslo jistou výhodu. Po opuštění Úterý, ze kterého jsme kráčeli raději po silnici (zelenou ani jinou turistickou značku ve tmě jaksi neuvidíte), služku překvapila pára od pusy a ledový chlad. Všude kolem kroupy velikosti třešní, plné rigoly, posetá silnice, les... Nasněžíno. A tohle by mi asi vadilo, ony kroupy bolí, a kdybych zabrejkoval na silnici, s podkovami a v bouřce...

      Do Bezdružic jsme dojeli již za tmy. Služce se nechtělo parkovat pod lampou kvůli čtení mapy, a chytla se první cedule "Kokašice". Kdyby bývala tušila, že správná silnice bude uzavřená, a že pokus sjet níže a napojit se na jinou neklapne, protože aktivní cyklisté mají svou vlastní trasu "Kokašice", která je účelně okliková a tudíž delší... Naštěstí služku napadlo poslat SMS, jestli má opravdu jet kolem benziny, a když jí kilometr za pumpou přišla odpověď, že ne, tak už se jenom hýkavě smála, dle svého vzoru "Viktorka ze splavu".

     A další návrat, další kilometry navíc. Naštěstí bylo domluveno, že z cílového Krasíkova dorazí průvodce, takže úkol zněl najít zámek a počkat u něho. A tohle nemělo chybu. Na malebném náměstí byla pouť, shluky lidí slavících májku, a osvětlení ulic i zámku mělo osobitou atmosféru samo o sobě. Služka se kochala, že prý tohle ještě nežrala, a s několika obyvateli se dala do řeči. Hlavně děti byly z mého večerního klapání nadšené, ale služka odmítala opouštět sedlo, že prý ještě musí dojet do Krasíkova a přežít to.

      Když na náměstí vkráčel další chudáček koníček, bylo tam rušno jako v minulém století. Sálava si se mnou čuchla, a jakmile jsem se jí chytil, již nebyl důvod pospíchat, a služka mě musela tlačit, abych obří plňasce v kroku stíhal. Služka sice z nutnosti klusat nadšená nebyla, protože už ji bolel celý dvounožec, ale s ohledem na čas a bouřky probíhající kousek od nás to bylo rozumnější, než se táhnout krokem. Ale zas tak vážně bych služku s tou bolavostí nebral, protože když má čúza čas fotit, tak to s ní tak hrozné nebude.

 

 Noční dojezd do cíle:-)

      Cíl (Dvůr Krasíkov) dosažen. Moderní stáj, zaparkovali mě v prostorném boxe, kde jsem hned našel jádro. Sice mi museli donést kýbl s vodou, protože napáječky žerou Finy, ale jinak dobré, na přenocování pohoda, protože tam bylo plno chudáčků koníčků.

      Z původně plánovaných 39km za 4 hodiny nakonec bylo kilometrů 46 za hodin 6. Tak snad služce dojde, že volné dny lze trávit lépe, než sebedestrukcí.

      Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: