středa 28. září 2011

     Po úžasných dvou dnech, naplněných pouze přirozeným režimem chudáčka koníčka (tedy žrát plus to, co vzniká ryze ze žraní), nastala středa. A bohužel středa sváteční, takže ranní šok jsme prodělali nejen my, ale i majitelka Amíka, která o dopoledním ježdění neměla tušení a nesmírně se divila, proč nahoře nejsou kýble se snídaněmi.  

     Přitom mohla důsledně ovlivnit trenérčin plán! Protože kdyby se bývala byla vrátila do stáje, posbírala čtyři tříkilové kyblíky a vyvlekla je s vypětím všech sil do toho perverzně prudkého kopce, tak bychom se stihli nažrat. A po žrádle se přece minimálně dvě hodiny pracovat nemá, čímž bychom získali tak výhodný časový náskok, že by z ježdění nakonec nic nebylo, protože před polednem už maminky své ratolesti shánějí na oběd.  

     Bohužel majitelka Amíka situaci vyřešila neefektivně: zatelefonovala trenérce, proč nahoře nejsou snídaně, a když se dověděla, že jí zapomněli sdělit, že se bude jezdit dopoledne, se zdekovala a my zůstali jen nevěřícně civět.  

     A přesně z tohohle se chudáčkům koníčkům dělají žaludeční vředy!  

     O půl hodiny později už pro nás napochodovala skupina vedená Štěpánkou, aby nás odlovili a zákeřně odvedli do stáje, kde místo plných žlabů čekaly kartáče a hřbílka. Brrr!   Ke mně byla přidělená Verča, takže jsem jí okamžitě vysvětlil, jak se věci ohledně pucování chudáčků koníčků mají, a podle toho vypadal výsledek. Trenérka když mě přišla zkontrolovat, tak ji málem trefil šlak, a to se sevřely půlky i mně, jak hulákala, prý „a ta hlava snad není jeho? A záda? Sem snad nedosáhneš?“  

     Tak jako ano, jsou to moje záda a moje hlava, ale já jsem snad ten nejvíc kompetentní rozhodovat, co se s nimi bude dít, ne? Akorát že před trenérkou jsem si vychovávat děti netroufnul, to by mi asi neprošlo. Ta už by mě rukou nezmlátila, ta by si došla pro pracovní nástroj.  

     Jízdárna v noci trapně nezmokla, přestože včera pár kapek z nebe padlo, a museli jsme pracovat. První kolo pod začátečníky, což se ještě dalo šidit, protože žádné menší dítě mě ke svižnějšímu pohybu nedonutí. Až teprve když trenérka nařídila dětem sundat třmeny a jezdit bez třmenů, jsem využil práva převzít nad situací kontrolu a začal jsem na rychlosti přidávat, zatímco ostatní zpomalovali, a když jsem na velkém kruhu provedl první předbíhací manévr, způsobil jsem ve skupině menší rozruch. Ale zabit jsem nebyl, byť mi tím bylo vyhrožováno, ani žádné dítě nespadlo, přestože k tomu neměly daleko, a po přestávce jsem vyfasoval Nikču, jakože první skoková lekce před halovkami.  

     Jako beze srandy, služka na halovky chce stůj co stůj, a protože nejnižší otevřená soutěž je stupňovaná obtížnost do 100cm, tak se Nikča musí opravdu poctivě připravit, i kdyby metr měřil pouze poslední skok v kurzu. Metr už je výška, u které velmi rád spekuluji, ale nebude tam dvojskok, nebude žolík, a pokud stavitel nevymyslí obloučkové bludiště, tak Nikča šanci na umístění má.  

     A tak jsme skákali, spolu s Amíkem, a trenérka nešetřila ani jednoho z nás, že prý čert ví, jak dlouho bude jízdárna sjízdná, a po nás ještě musela na rychlé zopakování i Megy.  

     Ale přežili jsme. A pak snídaně a pak celý boží den volno a pohoda, byť v přítomnosti služky, protože ta dneska pro změnu na pastvině sekala plevel.  

     Že dvounozí ve svátek dřou, je ale jejich problém, takže skutečně nechápu, proč do těchto procesů musí zatahovat i chudáčky koníčky.  

     Váš chudáček koníček

FAJN 11-09-28 01

FAJN 11-09-28 02




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: