neděle 9. října 2011

     Jako jak práce? Jako jak se služkou? Nepřeskočilo, služce? Přece závody jsou až za dva týdny, takže její účast v ježdění je absolutně mimo mísu!

     Ale bohužel, realita byla krutější, než jsem očekával.

     Předně jsme v noci byli nahoře na pastvině jen já a kobylka, protože Béruš byl kvůli fuj počasí přesunut do stáje, a protože služka slyšela Amíka kašlat, tak spolu s ním odvedli i Amíka. Jako nic proti kobylce, ale Amík je Amík, zůstali jsme nahoře bez něho, a protože i Megy je na Amíkovi závislá, bylo z toho dvojí a naprosto totožné trauma.

     Takže když pro nás ráno přišly služka se Štěpánkou, řvali jsme já i kobylka a utíkali jsme k nim, co nám nohy stačily, v mylné a naivní představě, že kromě krmičů dorazil i Amík, ale bohužel. A museli jsme s nimi dolů, a když se na mě ve stáji místo snídaně vrhla služka se hřbílkem, pochopil jsem, že je fakt zle.

     Pod sedlo jsme museli téměř všichni, doma zůstal pouze Béruš. To se tak někdo má!

     Zpočátku to vypadalo, že jdeme na klasickou vycházku, jenomže pak se to hodně moc zvrtlo, protože zatímco Amík s Megy klusali, já musel krokem na až na tu druhou louku, a až tam mě služka donutila ke klusu. A protože jsem tam byl úplně sám a opuštěn a zdrcen touhle neskutečnou zradou, jal jsem se bránit alespoň hlasově, a když jsem začal pištět, svalila se služka málem smíchy, že prý „hustý... uchází mi kůň“.

     Je fakt blbá. Nejsem balónek, abych ucházel, a už vůbec nejsem k smíchu, když se cítím deprimovaný, a že to byla pořádná deprese! Ale naštěstí se po čtvrthodině objevila Megy se Štěpánkou, že prý Amík s Míšou již šli na jízdárnu, a chvála Stvořiteli, zůstala na stejné louce jako já.

     Služka je nejen že blbá, ale i pořádně bezcitná, protože po mně chtěla, abych se uvolnil a posléze podsadil. Na trávě! A venku! Nevím, kdy se praštila do hlavy, ale faktem bylo, že dnešek opravdu nebyl dnem k těmto manévrům stvořený, protože mně se prostě a jednoduše dělat nechtělo, a neměl jsem nejmenší chuť ani zájem spolupracovat, natož pod sebe strkat nohy a řídit se výhradně tím, co po mně chce služka. Důležitější bylo bedlivě monitorovat kobylku, jestli třeba nejde pryč, a rovněž východ z louky, jestli třeba mezitím nepřijde i Amík, a nejvíc řešit sebe samotného, jestli by třeba nějak nešlo se rychleji ocitnout zpátky ve stáji.

     Bohužel nic z toho neklaplo. Po půlhodině marného služčina boje s vnější otěží na povrchu, na němž se dalo efektivně klouzat, mi dala pět minut pauzy, abych si mohl vytáhnout hlavu, a že tedy aspoň zacváláme, jakože delší úsek, abych měl aspoň nějakou cvalovou práci za sebou, když už budou ty závody. Jenomže mně se nechtělo ani to, což služku nemálo zarazilo, takže složitě řešila nálevku, pak šmajdání, pak jestli je má nechuť horší na levou nebo na pravou stranu, a nakonec jestli nejsou na vině zimní chlupy, protože samozřejmě svítilo sluníčko a pralo to do nás. A jako po třech kolech pomalého kentru jsem byl zpocený, a služka také, protože mě musela tlačit, a ona na tohle není zvyklá, ji většinou bolí ruce, nikoliv stehna a holeně.

     Až během návratu domů, na té úplně první louce, jsem zastavil a vyčural jsem asi tři kýble moči. A hned jak jsem měl hotovo, jsem poskočil, že jakože můžeme jít zase utíkat, a hrnul jsem se dopředu jako velká voda. Z mé strany žádný risk, že by mi napařila těžkou práci, protože ona i holky pospíchaly na Velkou Pardubickou, ale způsob, jakým můj přístup služka okomentovala, zde opravdu nemohu publikovat, protože jsem slušně vychovaný chudáček koníček.

     V rámci krokování jsme se zastavili na jízdárně, kde Amík dokončoval skákání, a protože ze sucha udusaná vrstva pod mokrými pilinami zatím rozbředlá není, tak nás asi zítra jízdárna nemine.

     A to je pořádně trapné!

     Váš chudáček koníček

09102011220

09102011221




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: