úterý 11. října 2011

      Po včerejším extempore s dekou jsme na noc žádnou nedostali. Ale nebylo to kvůli ochraně služčina nejen fyzického, ale i duševního zdraví, pravým důvodem byl příchod teplé fronty. Prostě večer bylo podstatně menší chladno než přes den, a služčino statečné vysvléknutí kvůli zdokumentování pracovního úrazu bylo jasným důkazem. Protože jinak by se nesvlíkla, ani kdybych jí tu ruku ukousnul úplně.

     Sice poprchávalo, ale to nám nevadilo, protože my máme v rohu seno. A protože každé nové seno je nutné přebrat, snažili jsme se balík i skrz ohrádku rozebrat, ale jako žádná sláva, vyhodit a pošlapat se nám ho povedlo skutečně málo. A co ještě hůř: služka když přišla, tak to vyhozené seno trapně nacpala zpátky do žrací ohrádky. A celá noční práce padla vniveč!

     Deky jsme na sobě neměli, takže se žádné sahání nekonalo, a i když jsem za ní hned přišel, jestli jakože nemá něco v kapse, odpálkovala mě. A odůvodnila to faktem, že jsem rozmazlený šmejd.

     A jako kdo mě asi tak rozmazlil? Ha?

     A vynadat za ty šípky nám také nemusela. Mohlo ji přece sakra napadnout, že když v těch pichlavých keřích jsou ještě šípky, tak je prioritní šípky nejdříve pečlivě otrhat, a pak teprve větví švihnout nahoru na protikozí barikádu. Protože pak bychom my (já) nemuseli chodit blíž a tahat větvičky s šípky zpátky dolů, přičemž se šípkové trny chytají trnkových trnů, a pak to na vás spadne úplně celé. A to je stres, kterému se dalo předejít!

     Jen kdyby služka uvažovala hlavou a ne nůžkami.

     Navíc dneska likvidovala jenom trnky, na kterých šípky nerostou, a to byla nuda.

     Odpoledne přišla Kibicka a dolů do stáje jsme museli úplně všichni. Chvíli to vypadalo, že akorát dostaneme nažrat a pak zpátky nahoru k senu, ale bohužel se zázrak nekonal, a já s Amíkem jsme museli pod sedlo. Do nebe trapné!

     Ale dvounozí naštěstí správně zhodnotili funkci vlastní svalové hmoty, a že se půjde akorát ke hřbitovu, protože po deštích už by tvrdo být nemělo. Tak jako ano, ale tohle platí pouze pro místa, která nejsou schovaná mezi stromy, takže sem tam naopak tvrdo bylo, ale zase na trávě se dalo cválat, a to bylo fajn. A po dlouhé kilometrové klusovce jsme kentrovali až ke hřbitovu, a protože pole vedle bylo posekané a sklizené a povláčené a ještě navíc s vyjetou cestou od hospodářských strojů, navrhla služka cválat ještě i po tomhle. Povrch vypadal velmi dobře, protože stopy jsme nechávali, ale kopyta se nebořila, a když nás na konci obě trubky otočily, tak už nás nikdo pobízet nemusel. A bylo to velmi veselé, protože Amík změnil stopu, zatímco mě služka nutila cválat vyloženě a jen v koleji, a pár vteřin to vypadalo, že jí ruku vezmu a spolu s Amíkem přeřadíme na čtyřku. Ale nakonec z toho nic nebylo, protože Amík se dneska choval velmi slušně a spořádaně, asi aby vyžehlil jeho poslední společnou chvilku s Kibickou. (Ano, správně, slavná cvalovka před prázdninami, kdy Kibicka se služkou musely s námi do lesa, protože na louce to pomalu fakt nešlo.)

     Ale jako se slušným chováním by se to nemělo přehánět. Oni si pak dvounozí zvyknou a poté s nimi není k vydržení.

     Váš chudáček koníček

P1430924




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: