sobota 22. října 2011

     Takže závody. Chápete: na konci října parkurové závody! Co mě asi tak čeká příště? Velká Pardubická?

     I když ta by byla nesporně zábavnější, protože bych mohl blaženě caplovat, trhat žokejovi ruce, a až by odstartovali, vykašlat se na to hned za malou vodou, protože tam už bych jim pravděpodobně hodně nestíhal, a když někomu nestíhám, tak mě utíkat nebaví.

     Utíkat v parkuru je docela prima, a to i přes fakt, že podmínkou je přeskakovat všechno, co vám stojí v cestě. Dvounozí mají systém, co a v jakém pořadí skákat, takže se služce nejednou nevyplatilo nebýt plně koncentrována na směr (ohromná psina, řítit se nadšeně k něčemu v protisměru jen proto, že služka hledá číslo úplně jiné a nedává pozor, na co zrovna pilně zaměřuji), a mně je prakticky fuk, přes co se skáče (tedy pokud to nežere Finy).

     Ale jako v zimních chlupech asi fakt ne. Vopruz!

     Když pro mě služka s Nikčou přišly za hluboké tmy, přesunu do stáje jsem se nebránil. Samozřejmě jsem ihned odhalil, že se asi někam pojede, takže jsem měl dostatek času si posrat čerstvě rozčesaný ocas a služce jsem rozšlápl hřeben (sliby, že tohle je letošní poslední zaplétání bobíků, mě opravdu nedojaly). Před vstupem do vleku mi služka promlouvala do duše, že prý mám úplně normálně nastoupit, i když pojedu sám, tak jsem úplně normálně nastoupil. A jelikož se dvounozí radovali, jak mě mají zmáknutého, musel jsem naplánovat defenzivu, koneckonců času bylo dost.

     Cesta děsná. Samá zatáčka, samota, nuda. Služka mi původně chtěla naložit Megy, jakože doprovod, ale bohužel s námi nechtěly jet žádné děti, které by pomáhaly, takže jsem jako největší trubka musel cestovat sám. A trauma jsem nezapomněl dávat najevo, aby si služka laskavě uvědomila, že tohle chování opravdu není košer!

     Hala, ve které jsem před lety se služkou absolvoval své první (a zároveň jediné úspěšné, co se týče drezurní zkoušky) ZZVJ, Finy nežrala. Finy žral akorát skok číslo tři, ale služka coby zástupkyně trenérky mě s Nikčou rafinovaně propašovala do dvou opracovávacích skupin (prý „kdyby něco, budeme dělat blbé“), takže jsme měli dostatek času na prohlédnutí skoků, otestování všech obloučků, taktickou úpravu předposledního pravotočivého nájezdu (aneb „tohle Moně říkat nebudeme, prostě to střihni, kvůli času“), a hlavně jsem měl mezi oběma opracováními skvělou pauzu, což byl pro moje medvědí chlupy balzám (venkovní opracoviště totiž bylo zamrzlé, jinde než v hale se připravovat nedalo).

     Kurz Nikča znala již z rána, takže jí služka akorát ukázala, kde pozdravit, kde začít cválat a hurá do toho. A i když mi bylo vedro, přeletěli jsme v nejlepším čase, a kdyby nás až předposlední jezdec nepředběhl, vyhráli bychom, přesně jak si služka nahlas přála (muselo to být slyšet minimálně do Prahy). Ale druhé místo fajn, protože nám téměř nikdo nevěřil, že prý Mariánky jsou jiná liga a že nemáme šanci. Akorát služka držkovala, že žlutá by byla lepší, když už mám žluté uši.

     Po první soutěži jsem měl pauzu, protože služka startovala až ve třetí, a protože už pražilo sluníčko, vyslala služka Nikču s Nastíkem hlídat startku, že se mnou lehce opracuje až deset minut před startem, abych zbytečně nepotil. Venku se cválalo dobře, protože foukal ledový vichr (i když za rozverné vyhazování mi fakt nadávat nemusela), ale v hale se nehnul vzduch. A nemile mě překvapila výška překážek, protože tohle nebyla služčina parketa, ale tentokrát měla naprosto jasno, kudy a jak.

     Zde bych rád zdůraznil, že za to ukopnuté bidlo si může sama, protože když už počítání hodí na mě, tak ať tak laskavě učiní včas, nikoliv cvalový před! Kdo to má za ní řešit, takhle narychlo?

     A oxer číslo sedm se mi zatraceně nelíbil. Už mi bylo vedro, překážka byla vysoká, nelíbily se mi ty divné věci okolo stojanů a blikalo tam světýlko, takže jsem zkusil vyjednávat, že tohle by možná nebylo úplně od věci objet, ale služka byla nekompromisní, takže jsem nakonec odskočil, byť málem do blendy. A jako není mi jasné, proč služka nekompromisně trvala na přeskočení, když s odskokem již nepočítala. Není ona úplně blbá, místo tak trochu blbá?

     Je milé, že stihla vyhodit otěž, abych si nerycnul, ale jako přesedat na krk mi nemusela. Nicméně zachoval jsem se jako gentleman a místo, abych s ní švihnul do rohu, což se doslova nabízelo, jsem cválal dál, že jakože hurá k východu a pokud možno co nejrychleji. A skoro se mi to povedlo, nebýt služčina úspěšného pokusu usadit se zpátky do sedla a holení mě prudce otočit, a její jediné štěstí, že šlo o pravotočivý oblouk, protože doleva by neměla šanci. A i když neměla třmeny, při skákání mi odlehčovala, což bylo milé.

_mg_7997_ps

     Prostě jsem šikovnej a vím to o sobě.

     A dal jsem to jasně najevo i v rámci nakládání, kdy jsem sehrál představení, že já jsem do vleku nikdy nelezl a že to ani nehodlám udělat. Bohužel mi služka propracovanou show nezbaštila, takže jsem dovnitř po patnácti minutách úhybných manévrů vlezl, ale zase aby si nemysleli, že nade mnou zvítězili, natruc a najust jsem nesežral ani kousek sena, přestože mi ho služka včera přebrala, aby tam bylo pouze a jen to dobré, které já rád. Protože já se uplácet nenechám!

     Váš chudáček koníček

_mg_7986_ps




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: