čtvrtek 27. října 2011

     Dle předpovědi jednoho z dětí dnes mělo být teplo a slunečno (jakože hezky), takže služka vyhlásila brigádu, jakože zlikvidovat hromady pořezaného trní. Není proto divu, že kromě mlhy a vytrvalého, neustávajícího a velmi hustého mrholení bylo i chladno, sychravo a po všech stránkách nevlídno (jakože fakt hnusně).

     Služka se Míši několikrát ptala, kdy jakože konečně vyleze to sluníčko, protože během dvou hodin všichni byli mokří až po pás, ale odpovědí jí byl pouze smích. A smíchem se dvounožec nezahřeje, takže je práce viditelně nenaplňovala, co se týče duševního vyžití.

     Za to my jsme si den perfektně užili. Služka v rámci přesunu trní nechala otevřít poslední terasu (hřebci v ohradě nad námi nebyli), takže z naší strany nastal okamžitý poplach a prostě jsme tam museli ihned utíkat a museli jsme prostě co nejdivočeji, protože prioritní bylo případného nepřítele zaskočit šokem. A že jsme k tomu měli sakra důvod, protože pořezané trní žere chudáčky koníčky, učesaná tráva žere chudáčky koníčky a nejvíc chudáčky koníčky žere ohrada, která už tam stojí cca pět let! Takže lekání se, frkání, pobíhání (tzv. taktická panika), a když služka začala nadávat a apelovat na urvané podkovy a tak, odebrali jsme se z jejího dosahu, aby tu blbku třeba nenapadlo nás vrátit dolů.

     Protože ona je schopná zkazit úplně každou legraci, bez nároku na odškodnění.

     Ale dlouho jsme v klidu nevydrželi, a tak když služka pracovala na spodní terase, jali jsme se znovu vyhlásit poplach prvního stupně. Zprvu jsme kolektivně utíkali pouze do posledního a nejvzdálenějšího rohu ohrady, ale to byla nuda, takže jsme se pak jakože šíleně lekali dětí, a připojili jsme i prostřední terasu, a jelikož i ta nám byla krátká, tak jsme riskli i tu nejspodnější, kde byla služka. A jako tam neměla šanci nás pochytat a zlámat nám nohy, jak hlasitě vyhrožovala.

     A tak jsme běhali a poskakovali, někteří z nás se stavěli na zadní (já) a kozlovali a pištěli (také já), a úplně nejvíc bylo pádit na plné kule k senu, kde všichni točili doleva, protože vlevo bylo hafo prostoru, zatímco já jediný brzdil a smykem točil doprava, kde bylo pouze pár metrů, protože já doleva nerad. A když jsme nemlich to samé předvedli třikrát za sebou a hlína lítala tři metry vysoko a deset metrů daleko, a u sena jsem vytvořil naprosto fantastické krátery, ze kterých by se daly odlévat podkovy, služka to psychicky nevydržela. A to, co z ní létalo za výrazy, už mnohonásobně překonávalo její vlastní sprosto-národní hranice, takže jsme se raději klidili pryč, aby ji třeba nenapadlo udělat čtyři ohrádky a do každé z nich uvěznit jednoho z nás.

     Blbá je na to dost.

     Služka pak naštěstí musela jet do práce, takže tam děti ponechala svému osudu, a protože trenérka má plno práce ohledně převozu chovných kobyl z Holandska, večeři nám přinesly také ony. A jako já dostal k večeři pouze jeden kýbl, nikoliv dva, a tohle tedy jako služce žalovat budu!

     Váš chudáček koníček

P1440150




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: