pátek 28. října 2011

     Služce přeskočilo. A tentokrát fakt extrémně, protože mě (a i sebe) přihlásila do vytrvalostního dostihu na 20km. Takže zítra, bez jakékoliv důkladnější přípravy, budu páchat harakiri na dvacetikilometrové trati, i když to samo o sobě není taková hrůza, a ke všemu naprosto a nejvíc SÁM (jakože bez Amíka). A to už tedy hrůza je!

     Pro služku víc než příprava na vytrvalostní soutěž v současné době znamená trní, tomu teď dává přednost úplně před vším, protože je úplně blbá. Nechápu, co si chce dokazovat, mezi vytrvalci, vždyť už je konec října, mám hustou zimní srst a absolutní nechuť k práci! Utíkat ve výběhu a kopat po sobě, to ne, to nesmím, protože to je v rozporu s jejím vnitřním přesvědčením, ale pendlovat kdesi v čudu na dvaceti kilometrech v pořádku snad je?

     Nesnáším ji.

     A jako dnes se mlha protrhala a vylezlo sluníčko, takže její obavy související s mou huňatou zimní srstí jsou naprosto oprávněné, protože jestli mi zítra bude do chlupů prát slunce, na práci se jí zvysoka a bez kousku špatného svědomí vykašlu. Nejsem přece pitomec, abych se dřel v kožichu!

     Služka hned zrána projevila záchvěv inteligence, a to když nám otevřela horní terasu. Tedy ona ji otevřela až poté, co jsem o patro níž stál a systematicky jsem na ni zíral bez pohnutí, asi deset minut. Kupodivu pochopila, o co mi jde, takže milostivě seběhla a pustila mě nahoru. A divila se, jak jsme ve stádě propojení, protože do té chvíle Amík, Béruš a Megy do sebe tlačili seno, zatímco já okusoval trávu o patro výš (já se totiž k senu většinou nevejdu, protože žrací bedna má pouze čtyři strany, z nichž minimálně dvě patří Amíkovi), a přestože na vchod na nejvyšší terasu není od sena vidět, kolegové přesně věděli, co se děje, a okamžitě přiběhli, aby také mohli úplně nahoru.

     Ale jako chovali jsme se slušně, takže pouze a jen žraní, bez běhání a kopání a tryskání se sliding stopem. Služka totiž měla poblíž sebe trní, což je nebezpečná zbraň.

     Odpoledne jsme bohužel pod sedlo museli, no hlavně já, abych se rozcvičil na zítřek, ale jako na sluníčku fakt vopruz. Po deseti minutách klusu už jsem potil, takže nás trenérka odvelela do stínu, a tam nás nechala zacválat, což bylo prima.

     Každopádně bych měl přitvrdit, co se týče šmajdání, protože čert ví, s jakou pitomostí se služka vytasí příště. Ryze preventivně bych na tom měl začít intenzivně pracovat.

     Váš chudáček koníček

 




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: