sobota 29. října 2011

     Mlha. A to parádní mlha, takže když ještě za úplné tmy na pastvinu přišly služka s Nikčou, nemohly mě najít, byť jsem bílý. I když faktem je, že já úplně bílý nebyl, protože po včerejší rozcvičce jsem se ve sračkách válel dobrou čtvrthodinu, než jsem ze sebe pracovní následky zcela sedřel.

     Bohužel jsem byl nejen nalezen, ale i odloven a záhy separován do stáje. A když mě přemlouvali k nástupu do vleku, asistovala služce Jíťa, a přes její metody nejede vlak, takže jsem nakonec i přes snahu zmanipulovat služčin sadismus do přívěsu s obrovským povzdechnutím vlezl.

     A to zdaleka nebylo vyhráno, protože Jíťa služku lámala ke startu v 30km dlouhé soutěži, a služka byla hodně nahlodaná, že do toho půjde. No ještě to tak!

     Čím mě však mile překvapili, byl nový parťák Lucid, který ke mně přistoupil ve Staré Roli. Z mé strany obrovská úleva, že nemusím cestovat sám, a protože ani majitelka Lucida nechtěla do dvacítky sama a služka jí slíbila spolujízdu, byl jsem před třicítkou definitivně zachráněn. Jaká to úleva!

     Dvounozí sice držkovali na mlhu, ale já byl rád, protože mně bylo během dostihu opravdu teplo, a služčina obava, že proti polévání studenou vodou budu zuřivě protestovat, se nenaplnila. Tedy ne, že bych z toho byl nadšený, to opravdu ani omylem, ale kecal bych, že mi osvěžení nepřišlo k duhu, byť kontakt s vodou nesnáším, pokud nejde o pití. A zde musím důrazně připomenout, že ani dnes jsem neopomněl držet protestní žíznivku, a že jsem se tradičně napil až doma, přestože mi služka v kanystru vezla mou stájovou vodu. Prostě jinde než doma se nepije a basta!

     Služka měla nejvíc vysmáto z faktu, že jedeme dvacetikilometrový dostih s vodičem (tohle se dělává v normálních dostizích, aby se zajistilo optimální tempo favoritovi). Lucid pojal novou zkušenost velmi razantně a po počátečním zahřátí nasadil takový klus, ze kterého jsem byl poněkud konsternovaný, a protože služka poměrně tvrdě naznačila, že cválat se prostě nebude, ocitl jsem se v nezáviděníhodné situaci, kdy se mi Lucid vzdaloval, což pro mě samozřejmě znamenalo šílený stres. Ale jako přežil jsem to, i když hlavně proto, že Lucidova jezdkyně Eva s tempem úplně nesouhlasila a snažila se ho celou dobu krotit. Lucid ukázal, že je mistrem oboru, takže jsme absolvovali několik úskoků a úleků, které jsem samozřejmě MUSEL kopírovat, a v rámci jednoho velmi podařeného přidupnutí a uskočení služce Eva málem přistála v klíně, což služce samozřejmě přišlo ohromně veselé.

     Mlha hustá jako mlíko cval umožňovala jen v místech, kde se dalo jet pouze jedním směrem, protože jinak bylo nutné bedlivě hlídat fáborky. A rovněž Lucida, protože toho jsem se držel jako hříbě mámy, aby mi ho neukradli, a tak služka i přes poskakování a caplování mohla jet se zahozenou otěží, neboť mou největší starostí byla hrozba, že se služka třeba rozhodne závodit a budeme muset od Lucida pryč.

     Ale naštěstí ne. Lucid nešel držet, a čím jsme byli dál, tím jeho rezavý odboj sílil, takže Eva měla vytahané ruce a dřevěné nohy v první třetině tratě, a pokusy nechat nás zacválat, že třeba dáme pokoj, skončily fiaskem, protože utíkání nás nabudilo ještě víc. A tak se cílem dostihu stalo „přežít“, tedy nezabloudit a nekalupovat, což se nám povedlo dvakrát narušit, a z toho jednou tak precizně, že i služce zatrnulo. Prostě jsem šikovný, hlídal jsem si Lucida, a když jsme předjeli dva účastníky a objevil se před námi kopec, Lucid vyrazil vpřed, a je doufám jasné, že já tím pádem musel taky. A vzal jsem služce ruku, a když na písčité cestě Lucid střídavě mizel a zase se objevoval v mlze, vypadalo to velmi romanticky, akorát že já pokaždé ještě o stupeň zrychlil, než jsem na Lucida skrz mlhu znovu viděl.

     Bohužel Lucida Eva zpacifikovala, a bohužel natolik úspěšně, že už jsme měli s cvalem definitivní utrum. A tak jsme caplovali. A caplovali jsme polovinu tratě, a když jsme zrovna necaplovali oba, tak jsme caplovali na střídačku. Eva úpěla, protože měla puchýře, služka se tomu přiblble smála, a po Evině návrhu „A nepojedeme až do cíle krokem, radši?“ měla dost, protože přinutit Lucida ke skutečnému kroku se Evě podařilo necelý kilometr před cílem, kde to už jaksi nemělo smysl. Ani závěrečný finiš nám nedopřáli, protože Evě se nechtělo brzdit o dav krokujících koní, a služka se smíchem prohlásila, že jsme stejně určitě poslední, že si to dokončíme hezky elegantně a bok po boku.

     Akorát že poslední jsme nebyli. Lucid se umístil jedenáctý, což bylo o dvě místa lépe než já, a pro mě byla veterinární kontrola vrcholem dnešní hrůzy (tedy hned po momentu, kdy mi ve Staré Roli Lucida z vleku vyvedli a nechali mě tam SAMOTNÉHO a OPUŠTĚNÉHO). Jako stetoskop znám, to jsem ještě relativně rozdýchal, ale když se mi paní doktorka podívala do mého oka (zrovna do toho, které mi služka neustále zakapává), málem jsem umřel, a jakmile mi začala sahat pod deku a zkoumat, jestli nejsem dehydrovaný, nebo tak něco, vyskočila tepová frekvence i služce, protože se bála, že se do paní doktorky zakousnu. A jak jsme měli před kontrolou tep 41, tak v kontrole jsem efektivně navýšil na 61, a bylo to o chlup, co se týče „prošel/neprošel“. Prostě nechat na sebe sahat cizí osoby, to jako fakt ne.

     Dokonce i šmajdání mi prošlo, protože jak jsem se odtud snažil utéct, nestíhala služka držet se mnou tempo, a co ji extrémně šokovalo, byla moje nálevka, protože po dvaceti kilometrech v pískovém lomu zmizela. Jakože úplně. Ani stopa, kompletně celá vstřebaná, prostě záhada.

     Po obědě byla přestávka, kterou jsem strávil v boxu vedle Lucida, a velmi závistivě jsem monitoroval jeho polední kýbl, protože mně služka s sebou samozřejmě nic nevzala. Jako je fakt, že já jinde než doma nežeru, ale aspoň by to nevypadalo blbě, že já jako trubka nemám nic. Ale smilovali se nade mnou a dostal jsem aspoň mrkev.

     Odpoledne mě vytáhli na sluníčko, jednak abych konečně dokonale uschnul, a pak kvůli trailu, protože do westernové soutěže se přihlásily služka i Nikča. A jako docela psina, protože já po služčině pozdravu chtěl hned cválat a hledal jsem, co se má skákat, ale ono se neskákalo, protože v kurzu byly kavalety, bubáci, čtverec, slalom a tak různě. A tak jsem si to svižně proťapal, a vyhrábnout v tak početném poli účastníků druhé místo, kdy startovali i westernoví koně, bylo pro služku ještě větším šokem, než výsledek veselého vytrvalostního dostihu.

     Prostě jsem šikovný kluk. Ještě aby to pochopila služka.

     Váš chudáček koníček

P1530030

P1530152




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:

milý Fino, na tvojom mieste by som vyhlásil poplach najvyššieho stupňa a zahájil komplex protiopatrení (napríklad by si mohol slúžke simulovať, že dokážeš krívať aj počas stoja a tak podobne, veď Ty už vieš najlepšie). Lebo až sa slúžke nebodaj disciplína zvaná vytrvalosť zapáči, uvedom si, že najdlhšie trate sú až 160 km! A to by si snáď nechcel zažiť. Inak gratulujem, bleskovo si sa už v prvom štarte zaradil medzi mediálne známe vytrvalostné kone, už o Tebe píšu aj na vytrvalost.com :o)