úterý 1. listopadu 2011

     Tak už leze, konečně. Nálevka. Ale pořád to ještě není ono. A i když mi ji služka nepřestává monitorovat a jasně tudíž na vlastní oči viděla, že se mi nálevka vrací, stejně jsem musel pod sedlo. Prostě život není spravedlivý!

     Služku jsem ráno vytočil do počátečního stavu hysterické nestability a zuřivosti. Zapíchla mi kýbl do takového toho kdysi plechového sudu, abych jakože nohou nedosáhl do nitra kýble, když v rámci žraní jádra MUSÍM hrabat. Tak jsem do něho kopal a nějak, už ani nevím jak, se mi do něho podařilo hrábnout i takhle vysoko. A jak mi v něm uvízla noha, tak jsem to celé převrhnul, obilí se rozletělo do všech světových stran, a protože minimálně půlka zůstala na hromádce, musel jsem do ní šlápnout a rozhrábnout ji také.

     Nechápu, proč můj způsob stolování služku tak strašlivě irituje. Kdyby si mě nevšímala, tak jako to dělává majitelka Amíka, ušetřila by si adrenalin a kortizol. Přece mám nárok na osobní kreativitu!

     Odpoledne pro nás přišla spolu s dětmi a odvlekli nás do stáje. Bílá hlava mi nebere, co přesně dvounohé žene k nutkání jezdit v listopadu, protože v listopadu už se přece pracovat nemá. To bylo keců, že až se posune čas, tak se na všechno vykašlou a tak. Nic jiného než sprosté lži a hlavně zbytečná naděje, z naší strany.

     Ale tak přežili jsme, i když šlo o jízdárnu. Což mi připomíná, že počasí to pěkně fláká, protože už zatraceně dlouho nepršelo, a nic jiného než pořádné sračky dvounohé od mučení a týrání chudáčků koníčků neodradí.

     Tak snad se dočkáme.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: