pondělí 7. listopadu 2011

     Vítězství nad hmotou. Jakože moje. Nejnovější krmelec jde poměrně snadno převrátit, akorát musíte vědět, kde a jak do něho kopnout. A hlavně poblíž nesmí stát služka, protože jinak ona kopne vás a to velmi škaredě.

     Nicméně i tak mohu být spokojený, protože jsem dosáhl svého. Služka samozřejmě vyrukovala s defenzivou a před žlab mi zatloukla dva kůly, ale to nic nemění na faktu, že opět proběhlo jedna nula pro chudáčka koníčka.

     Dnešek se vydařil, i co se týče počasí, protože sluníčko se od samého rána mohlo přetrhnout. A když po tak dlouhé pauze vyleze sluníčko, co dělají chudáčkové koníčkové? Inu, jsou veselí a hraví. Tedy ne, že bychom byli veselí a hraví pouze v rámci slunečného počasí, protože na hraní si vyhradíme čas kdykoliv, ale za hezkého počasí to jde tak nějak lépe.

     A tak jsme běhali. Aktuální hra se jmenuje „dva členy nám ukradli, takže se musíme držet při sobě“ a spočívá v tom, že třeba jdete žrát trávu a šíleně zpanikaříte, že Amík mezitím popošel za roh. A honem za ním, stejně jako on neustále hlídá, kde jste vy, a v momentě, kdy se potkáte, je nutné po sobě začít kopat, nejlépe s podkovami. A to je právě ta fáze, kterou služka cvičně označuje pojmem „ještě chvilku mě serte“, a když se pak začnete zvedat na zadní a jakoby nic chodíte i po té černé zadní chudince nožičce, na které doposud nálevka nevyrazila pořádně, tak je pak lepší skočit dopředu a utéct, před služkou.

     A začít naplno utíkat. A kozlovat. A ostré úhly, kdy se vám chudinky nožičky rozjíždějí, a ideální je proběhnout posekaným trním a úplně nejlepší je brzdit v místech, kde toho místa zrovna moc není, abyste se mohli s kolegou Amíkem vzájemně pošlapat.

     Navíc jsme nebyli jediní, komu se chtělo utíkat, protože běhacími orgiemi trpěl i kolektiv na druhé straně cesty, z čehož byla mírně konsternovaná služka, protože v zápalu boje s ohradníkem nevěděla, odkud dusot přichází.

     Tím spíš nechápu, proč nám tak krásný den musela zmrvit jízdárnou. Sice na nás jezdily děti, ale i tak vopruz, a úplně nejvíc vtipné bylo, když služce, snaživě halekající „Natálko! Klidná ruka!“, zapípal telefon a v příchozí zprávě od trenérky stálo „Natalka klidnou ruku, pa.“

     Horší však bylo, že jedno dítě nepřišlo, a aby to bylo spravedlivé, sedla si na mě pak služka. Okamžitě jsem pochopil vážnost situace, a jakmile přiložila holeň, přilepil jsem uši k zátylku a nahrbil jsem se, protože poslední, co se mi fakt dneska chtělo, bylo se shromáždit a zapojit záda. Proč si takhle šíleně kazit tak hezký den?

     Služka naštěstí pochopila, že nemá smysl pokoušet se o nemožné a po několika pokusech o uvolnění to vzdala. Hurá!

     Kéž by stejná metoda fungovala i příště.

     Váš chudáček koníček

P1440206

P1440215

P1440242




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: