středa 9. listopadu 2011

     Středa, jízdárny je třeba. Tak přesně s touhle větou pro nás služka šla, a to neměla říkat, protože Amík je borec, nejvíc statečný, a jakmile ze služky vypadla holá pravda, jal se vzít chod událostí do svých končetin.

     Což o to, vymyšlené to měl dobře, protože služka neměla šanci ho chytit, ani kdyby utíkala naplno. Akorát že současná napjatá situace vztahující se k Béruš a Megy Amíka donutila manévry přehodnotit, neboť já se služkou šel. A když jsem s ní šel já, tak on se ihned připojil, a jakmile se k němu služka znovu otočila s provazem, nastavil hlavu, jakože tedy jo.

     Vtipná byla služčina skleróza, protože za námi nahoru přišla bez ohlávek, a jak nás dolů vedla na zpuchřelých provázcích a páchnoucích provazovkách, tak jsme se jí do sebe neustále zamotávali, a pokud jsme se zrovna nezamotávali, tak jsme se snažili žrát, protože zrovna bylo nejvíc akutní se honem pořádně nažrat (tak jako po každém opuštění pastviny). Sice nám vyhrožovala, že nás zkope, ale my dobře víme, že kopat neumí. Koneckonců kovaná také není, takže z naší strany žádné obavy.

     Hrozba jízdárny ve vzduchu sice visela, ale služce zapípal mobil a musela bleskově zmizet, na schůzku, a protože Iva měla přijít až ve čtvrt, rozdala Nikče úkoly. Zpočátku to vypadalo, že nám všude hrozí smrt, jak dramaticky ze sebe sypala, co všechno ano a co nikoliv, a pak už konečně vypadla a byl klid.

     Samozřejmě jsme přežili, protože vycházka ke hřbitovu je rutina. A velmi příjemná, na rozdíl od jízdárny.

     Váš chudáček koníček

P1440229




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: