čtvrtek 10. listopadu 2011

     Zemědělský den. Tedy pro služku a Frosta, který se rozhodl okusit řeholi zemědělství a dorazil společně se služkou. A co hlavně, poučil se z minula, protože spolu s ním přijela i mrkev.

     A ne jedna.

     První jsme dostali bezprostředně po větách „tady máš, abys mě zase nepomluvil“, což bylo směrováno na mě, a Amík kromě mrkve vyfasoval poznámku „ty sice nic nepíšeš, ale abys ho nenaváděl“.

     Jako kdybych snad já potřeboval navádět, co si psát do deníčku! A jak správě konstatovala služka, pomluva Frosta stejně nemine, protože mrkve bylo málo. Oprava: mrkve mohlo být klidně víc.

     Anebo nám ji mohl dát všechnu hned, bez čekání. Právě mrkev způsobila, že jsme jejich činění bedlivě monitorovali, a to jak jejich naprosto směšné pokusy shodit ze stohu dva balíky, tak i renovaci jednoho military skoku. Faktem je, že seno nakonec opravdu shodili, takže jsem se coby chytrý chudáček koníček vydal jej otestovat přes elektrický plot, což bylo komentováno poznámkami „samoobsluha“ (Frost) a „doufám, že dostane ránu“ (služka). Ze strany služky samozřejmě nic překvapivého.

     Když se přesunuli na nejhornější terasu, kvůli padlé překážce, vyrazil jsem za nimi, čumět na ně. Ono když stojíte o patro níž a patřičně usilovně zíráte, zvyšujete si naději, že budete vpuštěni do zakázané zóny, a fakt to zabralo, protože služka mi nakonec otevřít přišla. A protože překážka už stála, čímž se stala Finy i Amíky žeroucí, pojali jsme návštěvu terasy zcela zodpovědně a od samého začátku jsme byli ve střehu. Protože co kdyby po nás ta věc vystartovala, nebo tak něco?

     Tudíž nezbytné frkání, chody vysoké španělské školy (jen ať má služka vztek), zdvižené ohony a stav ohrožení, takže když na nás služka udělala cvičně „bububu“, okamžitě jsme zareagovali.

     A jako paráda! To jsem přesně potřeboval. Odskočili jsme a hurá pryč! Služka pak na pár vteřin znejistěla, protože si nemohla vzpomenout, jestli je vlastně ohrada zavřená, když se tam v sobotu řezalo dřevo, ale bohužel byla. A když začala pískat, pádili jsme zpátky za ní, protože schovávat se s bílou barvou srsti je absurdní, tak jako tak by mě našla.

     Hra na bubáky měla několik levelů a ten nejlepší vypukl, když Amík o pár hodin později dožral svou večeři a zamířil zpátky nahoru. Služka pochopila, že Amík se hodlá přemístit přesně tam, kde nás ona v noci mít preventivně nechce, takže ihned vyrazila za ním, pěkně poklusem klus. Amík na její klus samozřejmě zareagoval a to zrychlením chůze, a když jsem já posléze překvapeně zjistil, že jsem na pastvině sám (monitoroval jsem totiž zdroj mrkve), musel jsem zpanikařit, zhysterčit a oba je doběhnout, protože byli daleko. A jakmile Amík uslyšel cval, okamžitě se přidal, a jestli si služka myslela, že stihne zavřít, tak to opravdu nestihla. Úžasně jsme jí proběhli takříkajíc pod rukama a také si trošku zaběhala, než dostihla mě a pomocí bundy mě odtáhla o terasu níž, aby z nejhornější terasy dostala i Amíka.

     Ale pak už jsme měli klid. A hlavně nové seno, což je hodně fajn. Akorát ta mrkev... prostě příště klidně víc, žádné upejpání. A přímo pod nos, ne že my budeme chodit žebrat, protože pak akorát dostáváme vynadáno, že somrujeme.

     Váš chudáček koníček

08112011256




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: