sobota 24. prosince 2011

     Štědrý den je prostě nutné dvounohým patřičně okořenit. Notabene když se venku žení všichni čerti.

     A nejen čerti. I my jsme se ženili, trošku. Když pro nás služka přišla a položila kanystr s vodou vedle vchodu, vyhodnotil jsem míru nebezpečí (bubák) a jal jsem se situaci okamžitě řešit. A protože už nám oběma jde krásně utíkat (obleva mi zaručila ideální měkko a Amíkovi odstranila nášlapky), zahájili jsme obranu před bubákem naprosto precizně, takže ocasy do praporu a hurá na opačný konec pastviny, co nejrychleji to šlo.

     Ano, služka zkoušela volat a pískat, na což jsem pokaždé zareagoval změnou směru směrem k ní, akorát že bez brzdění, a když jsem ji potřetí ohodil blátem a za mohutného pištění a vyhazování jsem opět mizel v dáli, změnila tón i obsah mluveného projevu (především sekci „oslovujeme-voláme“, protože takhle se my dva opravdu nejmenujeme!).

     A běhali jsme. Nahoru, dolů, ke služce, od služky. Klouzalo to, ale to mi nevadilo, a když Amík začal zpomalovat a už utíkat nechtěl, přepnul jsem na level „hrajeme si“, protože pravidlo číslo jedna zní, že nemá-li služka s sebou foťák, bude se přímo před ní odehrávat plejáda svíček, vývrtek a dalších vypečených témat, která mívají fotografové rádi. A že vzepnutí byla dnes sakra vysoká, jak pěkně jsem hrabal předními ve vzduchu!

     Služka musela improvizovat, co se týče nasazení ohlávky, protože já si pořád chtěl hrát, a jak jsem u toho pištěl, spílala mi, že tohle zasluhuje nadílku, akorát že ne takovou, jakou bych si přál.

     Ano, nadílku, Štědrý den by měl obsahovat nadílku. Ale i nadílka obsahuje různá úskalí.

     Nadílku v podobě suchého pečiva míváme každé ráno (jakože úplně každé ráno), protože majitelka Amíka s železnou pravidelností přináší vodu, Amíkův kýbl a igelitku plnou rohlíků a chleba. Takže po snídani máme vždy zákusek, a protože Amík na rohlících, které převažují, moc nefrčí, většinu jich bez omezení sežeru já.

     Tím pádem měli dvounozí o pečivo ochuzený výběr, co se týče nadílky, a nemusím snad dodávat, že já na nadílce trvám, byť služka na tohle téma pokaždé prská, že ona přece není debil, aby nám dělala Ježíška.

     Ne, debil ona není, ona je totiž úplně blbá. Co by jí to udělalo, udělat nám radost? Jak to, že jiní chudáčkové koníčkové dostávají kýble plné dobrot? Proč se má Zrzek lépe než já?

     Prostě svět je nespravedlivý. Amík totiž nadílku dostal, od služky! Amík má svůj příděl sežraný ihned, na rozdíl ode mě, protože já do sebe musím natlačit dvojnásobně velkou porci, a aby prý nemusel čumět a čekat, tak mu služka nadělila odměrku vojtěšky s ovsem a trošku mých řízků. Mou vojtěšku a můj oves! Že prý když jsou ty Vánoce a tak.

     A jak k tomu přijdu já? Jasně, ve stáji na nás čekaly banány, ale ty jsme dostali oba dva, nejenom já. A to není fér!

     Váš chudáček koníček

24122011274




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: