středa 4. ledna 2012

     Osud je mrcha.
     Kdo dnes nosil vodu?
     A to sám? Jakože úplně SÁM?

     Přitom den začal tak pěkně! Protože přijely banány z Vysočiny, což je děsná dálka. Sice nechápu, proč dostal ochutnat i Amík, ale to nic nemění na faktu, že vzácná návštěva, která z té děsné dálky dorazila na otočku speciálně kvůli mně!, prohlásila, že jsem SLADKEJ.

     Jakože opravdu! Tohle byla úplně první věta služčiny zákonité manželky, když se přebrodili sračkami:“Ten je sladkej!“
     Takže až bude mít služka blbé kecy, že nejsem, tak se budu hádat, že jsem, a služčina manželka mi toho je svědkem!

04012012284

 

     Ale samozřejmě jsem nedal svou bílou kůži lacino, aby si návštěva náhodou nemyslela, že si mě snadno koupí. A tak když jeden banán upadl do sraček, odmítl jsem jej pozřít a nepomohl ani pokus služčiny manželky mi to názorně demonstrovat, protože ona si ten banán dala do pusy a ukazovala mi žvýkání. Tak jako já samozřejmě vím, jak se žvýká, ale to měla říct rovnou, že mi ho chce sežrat.

     Dvounozí jsou fakt všichni úplně stejní. Vždyť kolik banánů mi ročně sežere služka, to je neomluvitelné!

04012012283

 

     Amík se k návštěvě choval relativně mile (foto výše), akorát když se mu omylem povedlo ukrást a následně zhltnout banánovou šlupku, tak mezi dvounohými vypukla panika. Hlavně ze strany služčiny manželky, načež Amík naprosto odborně slupku vyplivnul a od té chvíle se ke služčině manželce raději nehlásil. Ona o něm sice prohlásila, že to je sympaťák, ale dodala, že má strašně malou hlavu, a to se o velkém šéfovi přece neříká.

     Proběhlo i focení, protože já jsem populární, a služka s manželkou se poté vydaly podívat na Dachau, protože ti když vidí služku, tak na ni pokaždé volají (asi jak jim potvora házela trávu, když ji sekávala pro mě). Zástupce chladnokrevného plemene udělal na služčinu manželku dojem, ale samozřejmě ne tak markantní, jaký se povedl mně. Ona se mi pak omlouvala, že ty banány byly ve slevě a že jsem to poznal, ale já jsem velmi tolerantní a na tenhle prohřešek výjimečně zapomenu.

     Protože mrkev je mrkev, co si budeme povídat.

     Ale návštěvou z Vysočiny náš den zdaleka nekončil, protože když pro nás po obědě přišla Kibicka, našla na Amíkovi úchvatnou řeznou (anebo tržnou) ránu na týlu. Natolik úchvatnou, že nebylo v silách dvounohých si ji ani pořádně prohlédnout, protože Amíka zraněný sval viditelně bolel a byl ochoten se rvát na zadních, aby se mu k ní nikdo nepřiblížil. Kibicka nás odvedla dolů, a zatímco se se služkou marně pokoušely Amíka přeprat, aby aspoň viděly, co tam doopravdy má, já jsem nenápadně kontroloval, jestli Amík nedostává něco dobrého na zub, protože to by přece nebylo fér.

     Služce se nechtělo Amíka znásilňovat fajfkou bez přítomnosti majitelky, takže Kibicka telefonovala trenérce, jestli by nepřijela pomoct. A přijela. A první, co nám řekla, bylo, že jsme tlustí jako prasata (což nejsme, samozřejmě). Co s tím všichni mají? I služčina manželka měla na adresu mé zimní vizáže velmi nelichotivé poznámky.

     Amík byl nakonec natvrdo znásilněn nejen fajfkou, ale i štajgrem, protože smýkat se třemi dvounohými zvládl naprosto hladce, a když byla rána prolitá a služka politá betadinou, nastalo rozhodování, co s námi, protože Amíka viditelně bolelo sklonit hlavu. A tak mu seno naštosovali nahoru na žlab, i vodu dostal vysoko, a služka že mu ještě naplní síť.

     A že zůstaneme přes noc doma, protože kromě Amíkova bebí venku zuřil orkán.

     A já?
     Než přijela trenérka, musel jsem nahoru navozit vodu, což bylo nejen trapné, ale i velmi deprimující, protože Amík zůstal ve stáji. Nelíbilo se mi to, takže jsem se několikrát pokusil i s kanystry služce nenápadně odejít zpátky do stáje, a když mě na pastvině uvázala k hadovi a přikázala mi, ať tam na ni počkám, málem jsem stresem umřel.

04012012285

 
     A volal jsem na ni a zkoušel jsem military překážku vytrhnout ze země, ale bohužel marně, zatímco služka zuřivě stopovala, co se vlastně na pastvině událo. Fakt dojemné, poslouchat, že z pastviny nad námi vedou stopy asi telete, protože tohle my už víme dávno a tohle je přesně ten důvod, proč si hrajeme na „bubák přichází shora“. Služka se podivila ještě nad dalšími okolnostmi, jakože přemístěná moje záložní ohlávka, odpojená baterie a další a další stopy, ale naštěstí pro mě už padala tma, takže k definitivnímu vyřešení zapeklitého detektivního případu nedošlo a já konečně mohl zpátky za Amíkem.

     A doufám, že tohle bylo naposledy. Dalších 49 minut bez Amíkovy přítomnosti si důrazně vyprošuji!

     Váš chudáček koníček

407074_3002313823504_1432107630_3154508_392941968_n




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: