čtvrtek 5. ledna 2012

     Poštvali na nás doktora. Tentokrát už fakt doopravdy (jakože nevyhnutelně).
     A přestože hlavním příčinou byl Amík, stejně jsem (koneckonců jako vždycky!) nejvíc trpěl já, chudáček koníček.
     Ale popořadě.

     První část snídaně jsem dostal od služky, která v půl sedmé přiběhla Amíkovi nalít do rány betadinku. Evidentně pospíchala do práce, protože tentokrát smrskla počet přemlouvacích pokusů do dvou minut, načež si došla pro fajfku a provedla manévr velmi nevybíravě. Amík je v rámci defenzivy schopen ve svém boxu cválat, ale služčino odhodlání bylo silnější než Amíkova obrana. A to je Amík mnohem vyšší než já!

     Druhou část snídaně mi nasypala majitelka Amíka, která se rovněž pokusila Amíkovo bebí prolít desinfekcí, ale tentokrát byl úspěšnější Amík. Ale tak hlavně jsme se domnívali, že půjdeme na pastvinu, na což jsme byli velmi natěšení, akorát že zbytečně, protože venku zuřila vichřice a služka odmítla riziko padlého stromu do plotu, a že dokud si osobně funkci ohrady nezkontroluje, budeme ve stáji. Vopruz!

     Tedy ne, že bychom toužili po lijácích a orkánu, ale přece jenom takhle dlouho ve stáji už nuda je. A hlavně odpoledne přijel veterinář, kvůli kterému ze mě služka doslova orvala moji úžasnou bláto vrstvu, abych prý vypadal k světu. A jako proč bych měl?

     Amíkovo vyšetření bylo paradoxně kratší. Služka zprvu projevila obavu, že se jí nepodaří ho v boxu lapit a navléci do ohlávky, ale ve spolupráci s vetem Amíka zmobilizovali velmi rychle. A že kašel raději přeléčit, k čemuž se náramně hodila tržná rána za uchem, protože se pro aplikaci atb hlasovalo dvakrát. Služka se zajímala, jestli může být Amík nonstop venku, s tím zraněním, a chvála Stvořiteli ano, že prý není problém, akorát se musí kolem šlicu ostříhat chlupy, aby nezanášely dovnitř infekci.

     Služka takticky naznačila, že Amík s ošetřováním nesouhlasí, ale že se to „nějak“ udělá /chudák Amík, lituji ho předem, protože je škrábnutý do svalu/.

     No a pak se vrhli na mě, s rašplí. Strategicky jsem se snažil broušení zubů vyhnout, jakože couváme, rozmačkáváme služku o zeď, kroutíme se a leháme si, ale oni na mě bohužel byli dva. Nacpali mě do rohu, a i když jsem se systematicky pokládal na zem, doktor stejně nepolevil. Zapříčil mi hlavu kolenem, podepřel si mě, a i když jsem se mu snažil rašpli sežrat, nepomohlo mi to.

     O chlup hnusněji se chovala už jenom služka. V momentě, kdy jsem v němé hrůze valil oko, vytáhla mobil a chtěla mě vyfotit, ale naštěstí tam bylo málo světla, a pak mě sprostě a neomaleně pomlouvala. A když jsem přímo před ní umíral, prohlásila „a dobře Ti tak!“ (to byla ještě trošku rozmačkaná o zeď) a na veterinářovu otázku, co jsem tak strašného provedl, pronesla, že jsem rozmazlenej. Taková nestoudná lež!

     Vet se nemohl vynadívat na můj výraz, že jsem prý neuvěřitelně prožívací, načež služka prohlásila, že nejvíc mě bolí dívání na černou zadní nohu, což doktora pobavilo.

     Nechápu. Co je na tom směšného?

     A místo litování, jakým fyzickým i duševním útrapám jsem byl vystaven, do mě nechala bodnout injekci, kvůli odebrání krve. Mrcha sadistická!

     A pak nemám být frustrovaný.

     Váš chudáček koníček

 

P1440452

P1440462




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: