Zase.
Zase ráno hlavně a jenom Amík.
Jsem zhrzen!
Přitom Amík prokazatelně NENÍ služčin chudáček koníček, to vím zcela jistě!
Ale tak půl minuty pozornosti mi věnovala, a to větu „seš fakt prase“. A přitom já jsem pod sebou neměl sračky, protože když byl Amík se mnou celou dobu ve stáji, tak jsem neměl přece důvod dělat si z boxu vycházkové kolečko. A hobliny tudíž zůstaly hoblinami, bez promíchání s bobky do jedné kaše. Ale prostě služce se nezavděčíte! Protože hitem číslo jedna je momentálně Amík. A když jsem se pokoušel je všechny horem přes stěnu boxu pokousat, tak mi ještě vynadali.
Nelehký život.
Naštěstí jsme dnes směli na pastvinu. A to hned po proceduře s višňákem, kterou služka s Ivou zvládly rychlostí blesku (i když s fajfkou), a kdy služka důkladně prozkoumala, jestli má vůbec smysl umývat dlouhé zimní chlupy pod ránou, když sekret a višňák krásně stéká po jejich konečcích pryč, aniž by se dotkli podsady či kůže. A že prý se uvidí.
Služčino trapné kázání, že nahoře máme přísně zakázáno běhat, jsme si k srdci nevzali, ale faktem je, že Amíka zajímalo něco úplně jiného. Zapíchnul se na vyhlídce, odkud sledujeme dění v protější ohradě, a na mé výzvy ke hře nereagoval, takže všechny moje svíčky a poskakování byly úplně zbytečné. Ale za to určitě může služka, protože s sebou měla foťák, a pravidlo číslo jedna praví, že pokud má s sebou služka foťák, tak se přece natruc a najust nemůžeme předvádět.
Služka s Ivou poté obešly ohradu, jestli orkán někde nevyrobil díru, a pak nás konečně nechaly být.
Odpoledne zpátky do stáje, na noc. Jako nic proti spaní v suchu, protože sněžení se velmi rychle změnilo v pršení, ale obohatit cestu do stáje malou oklikou na louku u řeky, kde jsem byl naprosto brutálně zneužit (vylonžován), považuji za neprofesionální a zcela jistě trestný čin. Jako co si služka myslí? Že jsem kolotočář?
Aspoň že Amík byl s námi, protože jinak bych tuhle půlhodinu zcela jistě nepřežil.
Váš chudáček koníček
