pátek 13. ledna 2012

     Pátek třináctého. Den, který dvounozí nemají rádi.
     A něco na něm bude, protože mě během snídaně k smrti vyděsila sojka.

     Sojka bydlí někde poblíž již mnoho let a pravidelně si z nás chodí (létá) dělat šoufky. Je velmi mazaná a přisvojila si mnoho zvuků, takže jestli si majitelka Amíka myslí, že to houká sýček, tak tedy nehouká, a stejně tak tady nebydlí žádná vrána. Služka ji totiž několikrát přistihla, ale za bílého dne, a protože jsme snídani dostali brzy ráno za šera, musel jsem být obezřetný, a jakmile zahoukala, vyhlásil jsem poplach (stupeň ohrožení 2).

     A místo snídaně jsem běhal ve žrací ohrádce, frkal jsem a majitelku Amíka z toho málem kleplo, protože pospíchala. Ale snídani jsem nakonec dožral, i když to tedy bylo monstrózní drama.

     Jaro se dnes nekonalo, takže deky nám zůstaly, a dobře udělaly, protože z nebe se počal valit sníh, a to jakože hustě. A zrovna, když jsme přebrali balík! Ale za to stejně může služka, protože služka je zrůda bezcitná. Včera nám měla vykulit nový, a ne se podívat do žrací ohrádky a říct „tak tohle si ještě přeberete, miláčkové, tolik toho fakt vyhazovat nebudu“.

     O co jí sakra jde?
     O naše blaho rozhodně ne, protože včera večer jsme jiné seno nedostali, a museli jsme se znovu probírat tím přebraným. V těch největších a nejhorších chumelenicích!

     A samozřejmě voda, trapně a znovu. Služka když se přišourala, tak jsem pojal podezření, že nám nese vodu ona, tedy než se provalilo, že v batohu má nabitou autobaterii. Takže zrada, protože nás vzápětí odvedla do stáje, kde na mě majitelka Amíka žalovala (zmizela, až když se měla voda nakládat). Služku počasí netěšilo, protože ze záložního balíku se seno musí pracně přenášet k žrací bedně, a zrovna dneska Iva přijít nemohla, aby jí pomohla. A než s námi a vodou služka vylezla kopec... Je fakt pomalá. Fakt hodně moc, de facto nás šíleně zdržuje, protože kdybychom nebyli na vodítkách, probíhal by výstup podstatně rychleji.

     A nahoře nebyla o nic rychlejší, holčička. Zatímco my viditelně skomírali hlady, tak ona se v tempu nepřetrhla. A než otevřela ohrádku, kterou ráno majitelka Amíka zajímavým způsobem zamotala, a než ze stohu odházela pneumatiky a setřásla sníh! A než stáhla plachty, a než se prokopala k senu, které nebylo zrovna pěkné, takže se jej jala nemilosrdně vyházet, že prý tohle žrát nebudeme a basta. A než se ne úplně pěkným senem prokopala k nějakému, které vypadalo dobře, a než zjistila, že takhle zespoda ho nenabere...

     Prostě hrůza. Stáli jsme před ohrádkou a pohledem jí pomáhali, jenomže jak se z nebe valil sníh a do toho foukalo, tak nebylo téměř nic vidět, a hlavně nešlo poznat, které seno je dobré a které nikoliv, protože na všem byl nafoukaný sníh.

     Služka se nakonec zdravě rozčílila, seno rozkopala kopáčem, vyrvala prostředek, a že ten nám dá. Jenomže než to naložila do žoku a přitáhla k žrací ohrádce, uplynul další světelný rok!

     Fakt utrpení, s tímhle přístupem. Vědět, že jí nanošení sena bude trvat 3 hodiny, tak bych snad i šel ještě přebírat to dvakrát přebrané.

     Služka poté bojovala s ohrádkou kolem stohu, ale na to, jakým způsobem se majitelce Amíka podařilo řady lanka zamotat, nepřišla, takže to nakonec zavřela tak, jako to bylo předtím, že prý lepší něco než nic. A že už jenom odtáhnout vodu k vaně, přelít ji a pak že „honem domů, do tepla, do Prahy, do Podolí, do lékárny a doprdele, mně je zima“.

     A zima jí asi byla, protože když odcházela a chtěla zavřít, bylo zavírací lanko na dva kusy. Těžko soudit, jestli šlo o vadu materiálu či nějaký neupřesněný manévr majitelky Amíka, ale realita byla taková, že opravit se to muselo ihned. A jestli jsme si mysleli, že nás služka v rámci odchodu pozdraví obligátním „dobrou noc, kluci, a nezlobit!“, tak to ani náhodou, protože v jejím projevu figurovala slova, která zde uvádět nebudu.

     Jsem totiž slušně vychovaný, na rozdíl od ní.

     Váš chudáček koníček

13012012307

13012012305




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: