sobota 14. ledna 2012

     SOS!
     Hlásím stav nouze. Služka se rozhodla jít jezdit!
     A co ještě hůř, sedlo přinesla do mého boxu. Jako jak ke mně? Pročpak si nešla osedlat miláčka Amíčka?

     Najednou jsem jí já dobrej??

     Navíc sedlo bylo Amíkovo, protože obě moje sedla jsou u služky doma a čekají na pravidelnou roční údržbu. A údržba se ne a ne a ne sama udělat. Tedy ne, že by mě to mrzelo, protože pokud jsou cajky u služky doma, znamená to klid a mír ve stáji, jenomže když jsou ve stáji Amíkovy věci, je to v řiti tak jako tak.

     Samozřejmě jsem zahájil nutnou obranu, takže vytřeštěné oko, rozklepané nohy a výraz „v životě jsem neviděl sedlo, pomozte mi někdo“, jenomže to by moje služka nesměla být blbá jako stájové hrábě. Trošku všímavosti a soucitu! Protože ji by v daný moment netrklo, ani kdyby mi jedna noha upadla (všimla by si toho až po ježdění, při vybírání z kopyt).

     A tak jsem musel ven. Bez Amíka! Chápete vážnost situace?

     Zpočátku to vypadalo hodně špatně, protože jsme zamířili na jízdárnu, ale po prvním kolečku služka usoudila, že vrstva sněhu je nedostatečná a že je hloupost si jízdárnu natvrdo zvorat, a že jdeme pryč. Doufal jsem, že zpátky do stáje, protože ona sesedla, jenomže omyl, šlo se na opačnou stranu. A že prý vyklušeme kopec směrem k bažantnici a že to by coby úvodní trénink pod sedlem mohlo stačit.

     Jenomže když ono všechno žralo Finy. A kdyby jen to, protože Finy žralo i to, co Finy nežere, a když jsem odmítl šlápnout do vlastního stínu, pojala služka podezření, že se mě fakt něco chystá sežrat, a že prý jestli jí cokoliv sprostého provedu, tak že ten kopec půjdu třikrát, i kdyby ona měla chcípnout.

     Mno, žádné veselé vyhlídky, do života. Doufal jsem, že na mě zaštěká pes, abych měl jakože důvod odskočit ještě před loukou, s malou nadějí, že se mi třeba podaří chytit udidlo, vytočit krk doleva a služku vyvézt směrem domů, ale jako na potvoru tam pes nebyl. Kde sakra courá, když ho chudáček koníček nejvíc potřebuje?

     Výstup do kopce jsem přežil. Služka se první dvě minuty kochala sluníčkem a sněhem, že prý Popelka hadr, ale romantické vzdychání ji rychle přešlo, protože já celou tu trapnou proceduru chtěl mít co nejrychleji za sebou. A když co nejrychleji, tak co nejrychleji, takže jsem předvedl klusácké dostihy, a když jsme točili na druhou louku a služka měla v každé ruce dvacet kilo, nařkla mě ze švindlování, protože prý ještě nejsem zpocený. A vyslovila i jistou obavu, že jestli se nezadýchám, tak to MUSÍME jít znovu.

     No ještě to tak!

     Ale funěl jsem, na třetí louce už jsem se i zpotil. Sice ne tolik jako služka, ale zpotil.

     Cestou zpátky mě donutila udělat velký kruh. Bránil jsem se všemi silami, aby to nebyl kruh ani při hodně velké benevolenci, a když mi udělila cvalovou pobídku, milostivě jsem jí vyhověl, těch deset cvalových a přechod zpátky do kroku přece mě nemůže rozházet.

     Jenomže opak byl pravdou, protože mě hlasitě pochválila a že prý do dubnových military tu drezuru stihneme, na aspoň 58%.

     Co jsem komu sakra udělal???

     Váš chudáček koníček

14012012311

14012012310




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: