úterý 17. ledna 2012

     Služka se vůbec neumí modlit, protože mrzne.

     Ne, že bych proti mrazům měl nějaké zásadní připomínky, protože mráz je stokrát příjemnější než déšť či mokrý sníh, ale jisté (a to velmi nepřehlédnutelné) negativum nynější počasí přineslo.

     Vodu jsem musel nanosit já!

     Jakože já sám, protože cesta do kopce (či z kopce, záleží na úhlu pohledu) je rozšlapaná námi, rozježděná traktorem, zmrzlá a uklouzaná autem, a tudíž pro okovaného Amíka hůře schůdná. Takže služce se ho včera zželelo a že prostě Amík zůstane nahoře a vodu přinesu já.

     Taková nehorázná drzost! Notabene když Amík zůstal v ohradě a ani nehnul brvou. Což od něho bylo velmi ošklivé, protože stát se tohle mně, nešťastně a opuštěně bych ho volal. Takhle jsem mohl maximálně šlapat po služce, když jsem se s touto velmi vypjatou situací snažil psychicky vyrovnat.

     Přitom včera služka měla s sebou Frosta, kvůli shození balíku ze stohu. Mohl vodu nanosit on! Mohl jít dvakrát a vzít si větší náklad, přece! Už tak se mi služka cestou nahoru posmívala, že jdu pomaleji než Frost (vodu jsme nesli všichni tři), akorát že nejvíc jsem měl na zádech já, což rozhodně nebylo fér. A hlavně mě vedla služka, nikoliv Frost, takže nešlo průběžně se zastavovat a pokoušet se během těch 416ti metrů nažrat (služčině tvrzení, že pod ledem žádná tráva není, nevěřte, není to pravda!).

     To jsem to dopracoval. Nosit vodu i za Amíka. Co mě čeká příště?

     No hlavně ne lonžování, protože toho už mám opravdu plné zuby. Včerejší klusová půlhodina na lonži byla extra otravná, protože služce se nechtělo do hlubšího sněhu, a tak místo aby i ona chodila kolečka, tak trapně stála veprostřed a kolečka jsem musel šlapat pouze já. A byla to tím pádem menší kolečka, což je mnohem namáhavější, na což ona absolutně nebrala ohled. Jako zkoušel jsem ji velmi nenápadně nasměrovat k terase, s nápadem, že až to bude nejméně čekat, tak že se z terasy vrhnu dolů, což by mělo za následek můj velmi úspěšný útěk, protože v tomhle případě by služka coby brzda neměla šanci (jedině že by sněhem po břiše jela za mnou držkou napřed).

     Jenomže trubka můj jinak geniální plán prokoukla včas a žádné sněhové extempore se nekonalo. Přitom to mohla být taková legrace! Mohli jsme se krásně proběhnout všichni, i bez trapného kroužení na lonži.

     Naštěstí dneska ke mně byl osud velmi benevolentní. Služka sice přiklusala, ale nic po mně nechtěla, ani práci, ani navážet vodu. Tedy vlastně chtěla, abych celou večeři sežral tak pěkně, aby ani zrnko nepřišlo nazmar, ale jistě chápete, že to by toho po mně chtěla už fakt moc.

     Ale jinak jsem hodný kluk, samozřejmě.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: