středa 18. ledna 2012

     Došla MOJE vojtěška. Došla jakože už žádná není. A došla o týden dřív, než měla. Nerad to říkám, že jsem to říkal, ale říkal jsem to!

     A říkal jsem to pokaždé, když se do MÉHO pytle hrabalo!

     Ještě kdyby mě někdo vnímal. Aspoň trošku! Jak má chudáček koníček v takovém prostředí existovat?
     Notabene bez vojtěšky? Kterou sice já nerad, ale protože je MOJE, tak ji sežeru.

     A hlavně jsem dnes trapně musel pod sedlo. Jak to sakra služka udělala, že zrovna bylo hezky, když nás oba naprosto netaktně vlekla z pastviny dolů do stáje? Nejen že nepršelo a nefoukalo, ale dokonce svítilo sluníčko, což bylo trapné, protože naděje, že si to čúza třeba rozmyslí, byla tím pádem velmi malá.

     A také že ne.

     A samozřejmě mě vytáhla do kopce. Což se dalo čekat, protože ona nic jiného než chodit kopce anebo honit na lonži v kruhu neumí, protože je blbá. A tak jsem doufal, že cestou nahoru za plotem tentokrát pes bude, abych se měl čeho k smrti vyděsit, a fakt že jo, byl tam. A opravdu začal štěkat, což mi udělalo nesmírnou radost, protože jsem mohl vyskočit, až se mi na sněhu chudinky nožičky rozjely, jenomže služka z toho vůbec žádné závěry neudělala a že se prostě pokračuje dál, pořád za mým bílým nosem.

     A co hrozba rychlé smrti? Co predátoři? Co nejvyšší stupeň ohrožení?

     Prostě nezájem, z její strany. Nejenže že mě nutí klusat do kopce, ale ještě neakceptuje základní instinkty a pudy! Budu si stěžovat.

     Ale kopec jsem přežil. V takových těch prima místech, kde to doslova svádí k legraci, jsem naznačoval, že by jakože nebylo úplně od věci cválat a pak ještě rychleji, ale služka byla zásadně proti, že prý na to je ještě čas. Vážně by mě zajímalo, kde na takovou do nebe volající koninu přišla. A co hlavně, nahoře jsem se jí rozkašlal a to jakože hodně, což byl úplně nejvíc geniální tah, protože ona tím pádem zapomněla na to, že se mnou chtěla po vykrokování udělat ještě kroužek (jakože oživit povely holení a tak, byť jen v kroku).

     A že tedy radši jdeme domů a že mi radši změří teplotu. Nic proti jít domů nemám, ale ohledně měření teploty jsem doufal, že na to zapomene.

     Návrat do stáje byl vtipný, protože si služka vzpomněla, že měla vyzvednout recept, takže jsme šli přes město. Přivedla mě k ordinaci a doufala, že kolem půjde někdo, kdo bude schopen mě minutu podržet, ale jako kdyby to na sebe přivolala, nikde nikdo. Absolutně vylidněno, na dosah žádná lidská duše, a ani nic, kam by mě šlo zaparkovat, takže smůla. Tedy pro ni, protože kdyby mě tam takhle odložila, do pozice „ale totálně a úplně sám a opuštěn“, tak bych samozřejmě zpanikařil, protože tohle se chudáčkům koníčkům nedělá!

     Po večeři vypukla akce „s vodou nahoru“, která se odehrála na notně traktorem rozježděném a autem do skluznice uhlazeném ledu do kopce. Služka se tentokrát vyzbrojila dlouhým vodítkem a lonží, abychom se mohli s Amíkem pohybovat každý sólo, a dobře udělala, protože vyškrábat se nahoru vůbec nebyla procházka růžovou zahradou a párkrát to vypadalo, že si čumák rozbijeme oba. Nemluvě o služčině slovníku, protože kdyby zima rozuměla všemu, co na její adresu pronesla, asi by do zítřka vypukla doba ledová.

     Co se týče měření teploty, bohužel nezapomněla. A to prosím žádnou teplotu nemám, takže je jasné, že nešlo o nic jiného, než o ukojení jejího chorobného sadismu.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: