sobota 4. února 2012

     Sluníčko by se mělo zakázat, v zimním období, protože ve dvounohých podmiňuje nutkání začít trénovat. Naštěstí pro mě služka silně podcenila zkoušku nových botiček, takže jsem byl hrozby práce zproštěn.

     Nové botičky, které jsou o číslo menší, se mi nelíbily úplně stejně, jako ty předešlé. Služka zase vymýšlela nesmysly, jakože šlapat jen na hadr, aby se když tak daly vrátit, ale to se šeredně spletla, protože já v tom šlapat rezolutně odmítám. Copak jsem šašek? A jako nenechal jsem se zlomit ani trošku, a když jsem plných pět minut stál na obou pravých, protože přední levou držela služka ve vzduchu a zadní levou s nazutou botičkou jsem měl došlápnout, tak prostě ne. Ne a ne a ne!

     A když už, tak jen lehce na špičku, což naštěstí ve služce vyvolalo silné obavy, že něco je asi špatně, a že mě to asi někde tlačí, nebo tak nějak. A čím víc botičku zkoumala, tím rychleji utíkal čas, a čas znamená světlo, takže jestli si myslela, že mě aspoň vylonžuje, tak to se škaredě spletla podruhé.

     Prostě dneska jsem to vychytal naprosto bravurně. A co hlavně, dali jsme s Amíkem jasně najevo, že tahat další seno z balíku už se nevyplatí, čehož si služka všimla a že nám tedy balík rozdělá. A tak jsme jí oba stáli za zády, když odmotávala síť a odhazovala krustu, a šťouchali jsme se, což ona úplně nejvíc nesnáší, protože se bojí, že šťouchneme i do ní.

     Přitom kdyby pevně stála na všech čtyřech, tak by se žádného pádu ze šťouchnutí bát nemusela.

     A jako chceme nový balík, protože i když nám krustu odnosila, zbylo tam zase a jen už jednou přebrané seno, a takové seno my co?

     Nežereme.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: