úterý 7. února 2012

     Komunikační prostředky mezi dvounohými jsou úžasnou záležitostí.
     Ale pořád lepší, když se sejdou dva krmiči najednou, než vůbec žádný.

     Nicméně spolupráce mezi dvounožci za zmínku rozhodně stojí. Osoba A (majitelka Amíka) na otázku osoby B (služka), proč si nevezme kýbl a místo toho nosí z koupelny vodu v kanystrech, které se kvůli úzkým hrdlům nejen špatně napouští, ale i zdlouhavě vypouští, odvětila, že prý žádný kýbl nemá, přičemž vedle zhruba pěti kýblů stála. Ale vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat: v kýblech byl totiž – světe, div se – led! Osoba B poté poprosila osobu A, jestli by všechny ledu plné nádoby mohla šoupnout na pár minut do chodby, aby roztály, a v rámci aktivity přetáhla patnáctikilovou rádoby vaničku ze zahrádky k baráku, aby to osoba A neměla s přesunem těžkého nákladu do chodby moc daleko.

     Osoba A nejenže kýble na chodbu nešoupla, ale zmíněnou vaničku neméně namáhavě odtáhla zpátky na zahrádku, a na led, tvořící cca 3 obsahu, nalila teplou vodu. Což nám nejenže nestačilo, k napití (pět litrů je sotva půlka půldenní dávky), ale stihlo to zmrznout, než jsme se vůbec napili. Osoba B vaničku zprvu dlouze zkoumala, jestli se jí to nezdá (nezdálo), a posléze zahájila akci „velké rozmrazování“, za vydatné pomoci konve a spirály, takže jsme nemohli udělat nic lepšího, než se najust a natruc pořádně napít ve stáji.

     Jsme totiž kluci šikovní.

     A protože voda v blízkosti řeky mrzne před očima, jala se služka přinést dvě objemově menší nádoby, které zasadila do větších nádob napěchovaných senem, protože seno coby duté má izolační schopnosti, a že prý by takhle voda nemusela zamrznout okamžitě. Což o to, ohledně zamrznutí služka pravdu měla, protože škraloup se opravdu udělal pouze na povrchu, akorát že Amík první věc, kterou udělal po napití se, bylo, že se seno pokusil sežrat. A protože spolu se soustem nadzvedl i nádobu, která vzápětí padla a vodu vyšplouchla, ocitli jsme se oba v obecném ohrožení, ale naštěstí služka v dané chvíli vidle v ruce neměla.

     Odpoledne jsme mysleli, že půjdeme nahoru na pastvinu, ale nestalo se tak, protože služka hodlala do konce dotáhnout akci „o číslo menší botičky“. Začala tím, že na mých chudinkách zadních nožičkách spáchala KOREKTÚRU, a protože jí nešla orašplovat špice (asi by to chtělo novou rašpli), nutila mě, abych chudinku nožičku položil na špalek a držel ji tam. Ona je fakt víc a víc drzejší, a měl bych se začít opravdu efektivně bránit, protože jinak to nebude trvat dlouho a bude mě nutit, abych stál na hlavě jen proto, že ona má hnutá záda.

     Hlavně nasazení botičky na bílou zadní bylo dramatické, protože já přece na černé zadní zásadně stát neumím. A jako nelíbilo se mi to, přešlapoval jsem, a když mě nutila v botičkách pochodovat po dvoře, byl to fakt vopruz. A hlavně už padala tma, takže jsme místo nahoru na pastvinu museli zase na zahrádku, i když dobrou hodinu jsme strávili bedlivým prozkoumáváním dvora, přičemž se Amík málem propadl do sklepa a já na sebe málem strhnul obsah plně naloženého valníku, protože jsem prostě MUSEL ochutnat seno z hnoje, které tam bylo přimrzlé.

     Myslím, že zítra už na pastvinu půjdeme. Tedy alespoň služka na to vypadala.

     Váš chudáček koníček

P1440755

P1440757




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: