pátek 10. února 2012

     Bolavý zadek mám co?
     Pořád.
     Tudíž naprosto nechápu, jak si vůbec mohla dovolit mě brát pod sedlo, zrůda.

     A to ještě byla krmit i ráno, výjimečně, což bylo představení samo o sobě, protože první, co ji praštilo do očí, byl zbyteček vody na dně barelu a posléze i žok plný sena zapadaný senem. Vyděšeně z ní vyletělo něco ve smyslu „Nodoprdele, vy jste nedostali nažrat ani napít!“, a když přestala nadávat, jí teprve došlo, že nakrmit přece přišla ona a právě teď. Pak ji málem uškrtily kanystry, protože v batohu měla 12 litrů a na vodítku kolem krku dalších osm, jenomže to se jí zamotalo do kapuce a skoro jí to zlámalo vaz.

     Jako pantomima na téma „zima, zima, zima, mráz“ pěkná, ale my už chtěli žrát a ona to šíleně zdržovala. A když nám přitáhla cejchu se senem, kterou plnila včera večer, tak neustále držkovala, že jsme sežrali úplně všechno a že bychom se měli krotit.

     Celý nakřivo. Kdyby radši nanosila ještě víc, abychom nemuseli trapně přebírat, jenomže ona místo toho popadla vidle a šla nám „přeházet“ postel, abychom v ní neměli koblížky. A já to měl tak pěkně rozestlané!

     Odpoledne mě bohužel sedlo neminulo, takže jsem si to musel užívat naplno. Hned u centrální kotelny jsem se smrtelně vyděsil dodávky zaparkované nahoře, a že dál nejdu, z čehož služka zrovna odvařená nebyla, protože jsem protestoval u silnice v době, kdy řidičům přímo do očí svítilo sluníčko. Natlačila mě na chodník, pohrozila mi krutou smrtí, pokud hodím bobek, a až k louce šla se mnou po svých, takže než jsme se vydrápali na pláň, byla splavená.

     Já ne. Já jsem zkoušel smlouvat, jestli jako spíš nepůjdeme zpátky do stáje, a chvíli to vypadalo, že snad i jo, protože terén prostě byl tvrdý a služce se klus po hrbolaté trávě nezamlouval. Jenomže co čert nechtěl, objevila se tam služčina maminka se psy, takže jsme se připojili k nim, aby si mohly povídat, což byl vopruz. Moc rychle jsem nesměl, ani zpátky ne, a první věc, které jsem se mohl právem vyděsit, nás potkala až cestou zpátky, protože u cesty stály dvě holčičky, které tam předtím prokazatelně nebyly, což prostě bylo nutné řešit. A protože služce byla zima a zpátky šla vedle mě po svých, mohl jsem ji decentně pošlapat.

     Nejhorší ale bylo, že když mi ve stáji během večeře vybírala z kopyt, sáhla mi i na prdel, a já úplně zapomněl upadnout. Což není dobré, to jsem asi dost podělal. A nepomohla ani opravka, protože když pak přišla Iva, pomoci služce nakrmit, tak už jim divadlo „strašlivě to bolí“ přišlo víc zábavné, než politování hodné. A to je prostě kardinální průser.

     Iva si večerní krmení vyloženě užila, hlavně díky Cindy, která se rozhodla nás doprovodit a která usoudila, že štěkat Amíkovi na nohu je největší zábava. A jelikož Amík usoudil, že štěkání do jeho zadní nohy lze ideálně využít v rámci defenzivního „já tu studenou deku na sebe nechci“, absolvovala Iva veselou honěnou, ze které nevyšla coby vítěz a musela si pak pomoci vodítkem a ohlávkou, na které nejdříve uvěznila Amíka a posléze i psa.

     A jako za sebe říkám, že ty vitamíny, které už týden nedožírám, dožírat nebudu, i kdyby se služka rozkrájela na tucet malých vyhrožujících služtiček.

     Váš chudáček koníček

10022012378

P1440794




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: