středa 15. února 2012

     Naivita mé služky je bezbřehá, co se týče počasí.
     Uvěřila sněhu, jakože je lepší sjízdnost, když už teda napadla souvislejší vrstva. Ale já to říkám pořád, že je blbá.

     Mohlo jí přece dojít, že sníh připadl z jednoho jediného důvodu, a tím byl fakt, že služka včera večer rozkopala balík, jakože nový. Odloupla krustu, a protože šlo o spodní balík, bylo nutné odkopat tu zmrzlou část, na které ležel, a jelikož na něm ležely ještě dvě řady balíků, tak šlo o velkou a hodně zmrzlou krustu. A tak služka kopala, nadávala a za ní se udělala taková ta hromada, která se nejen že musí vyhodit, ale na kterou se musí hodit plachta, aby zůstala suchá a lehká. Jenomže služka plachtu neměla, takže hromadu nechala jen tak, a tak je jasné, že jí do toho MUSEL napadat sníh.

     Nebo je snad na tomhle něco nepochopitelného?

     Služka přiklusala odpoledne a zamířila hned k vaně, že prý bude obleva a že je nutné opravit špunt, než začne led tát. Tedy těsnění, které jí ohořelo, když se snažila vodu před dvěma týdny rozmrazit, a když se jí podařilo vanu rozhoupat a překlopit, tak už jí kus vody vytekl pryč. Proč s sebou neměla kleště či šroubovák, já opravdu nevím, ale za mohutné pomoci klínů to „nějak“ utěsnila a že prý by to mělo pár týdnů vydržet.

     A nás pak odvedla dolů, do stáje. Jako nic proti zahradě, protože seno z kozlína je lepší, ale jako to sedlo, to si služka fakt mohla odpustit. To bylo hodně hloupé, nehledě na fakt, že těch pár čísel směšného sněhu promrzlý povrch louky nijak nezměnilo, takže jsem našlapoval velmi opatrně a nějaká služčina pobídka „tak to aspoň zkusíme“ mě nechávala zcela chladným.

     A obdobně jsem napichoval všemi čtyřmi i na další louce a služce pomalu docházelo, že odpoledne mohla strávit úplně jinak, protože zrovna nejvíc foukalo a sněžilo a jak jinak než jí do ksichtu. Ale byla statečná (bohužel) a že aspoň vylezeme úplně nahoru, i když asi jenom krokem, a to nebylo úplně dobře, protože kousek od naší pastviny vítr podél křovin nafoukal vrstvu sněhu, která byla dostatečná i pro klus.

     Jako na jednu stranu fajn, protože jakmile jsem zjistil, že se dá došlapovat v pohodě, jsem okamžitě nabral tempo a vezl jsem služku jako špinavé prádlo, až úplně na konec křoví, kde už to pak zase nešlo. Jenomže čúza usoudila, že když to nejde jinde, půjde to aspoň tady, a já musel jako ten BLBEC klusat po stejné stopě zpátky. A pak znovu otočit a zase po stopě, a poté zpátky. A tam a zpět... Plných deset minut! A to už byl jenom vopruz, protože takhle se nebylo čeho lekat, uskakovat jsem také nemohl, protože bych došlápl do hrbolů s malou vrstvou sněhu, a než mi konečně dovolila přejít do kroku, že si dáme pauzu, trvalo to věčnost.

     Hlavně pauza v její režii znamenala „půjdeme do kopce a pak z kopce a zkusíme to samé ještě tamhle“, ale naštěstí v „tamhle“ klusat nešlo. A cestou do stáje jsem v dálce spatřil poníky, jak se ve sněhu vesele honí, což si žádalo „zúčastnit se“ alespoň „jakože“, jenomže když bylo pod kopyty tvrdo, neškrtnul jsem si. Párkrát jsem zrychlil pohyb a nepřestával jsem je monitorovat, to ano, ale na žádné (byť vzdálené) sdílení to bohužel nebylo, kvůli nezpůsobilosti terénu. Aspoň že se šlo už do stáje, za Amíkem.

     Tak jako tak jsem zhnusen, protože jsem se zpotil. Ne moc, ale zpotil, a to je v téhle roční době velmi potupné.

     Váš chudáček koníček

15022012380

15022012381




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: