pátek 17. února 2012

     Stále jsme na zahradě.

     Služka prohlásila, že dokud je to zmrzlé, budeme tam, protože až to začne být hluboké, tak už tam být nemůžeme. Logika je zajímavá věda, ale služka už by s ní mohla dát pokoj a vrátit nás na pastvinu. Protože kolegům zespoda se po nás už jistě stýská, když nemají s kým běhat na své straně plotu!

     Přitom včerejší směšná snaha služky a Ivy pohnout s balíkem naznačovala, že jde o špatný přístup. Měly se na sérii pokusů vykašlat, měly se vykašlat i na rozdělání balíku „z boku“, protože teď už s ním nepohnou tuplem, když z boku odstranily síť a začaly z něho odebírat seno. Prostě nás měly hned vzít nahoru a měly by klid, a mezitím by snad pomocnou sílu sehnaly, aby balík přesunuly opodál a šlo z něho odmotávat.

     A co se ráno dělo ve stáji, zůstane navždy tajemstvím. Ona služka něco tuší, protože vojtěška, kterou jsem měl dostat k snídani, je rozházená všude, i mé ostatní pytle s krmením jsou pomuchlané a hlavně mám vylízané kýble od psa, ale já s Amíkem nic nepráskneme, a služka se sama o sobě nezeptá, protože by jí akorát vyletěl adrenalin.

     A že prý olej budu dostávat do večeře, že ho kupuje mně a ne psovi. Což schvaluji! Můj olej. Sice ho nemusím, ale je můj. Jenom můj!

     Služka odpoledne dlouze váhala, co se týče práce pod sedlem, protože do těch deseti čísel (dnes již sotva pěti) sněhu vytrvale pršelo a pršelo a pršelo. A teď babo raď, jestli se jít vyšplhat do kopce a riskovat, že pod sněhem bude led a uklouzneme, nebo jestli jít ve špičce přes město a riskovat, že nás něco přejede, protože v pátek jezdí kamióny rychlostí blesku. A nakonec tedy že riskneme město, jakože aspoň hodinová vycházka po silnici, a že prý třeba najdeme podél loděnice sjízdnou louku.

     K loděnici jsme ani nedošli. Služka musela ve městě manévrovat, protože dnes vyjelo do ulic snad úplně všechno, co má kola (kromě kolotočářů s labutěmi na náklaďáku), a to včetně bagru. Museli jsme obcházet hlavní tah, což znamenalo být ve střehu s igelitkou (kdybych utrousil bobek) a hlavně hlídat, jestli to neklouže. Na silnici k loděnici už to bylo v pohodě, protože déšť většinu dvounohých vyhnal domů, potkali jsme pouze šest lidí, z nichž byly jen dvě maminky. A jedna maminka s kočárkem, které jsem se obzvlášť bál, protože ta tutově žrala Finy, povídá dítěti:“Podívej, jaké má koníček krásné ponožky!“

     Akorát že já zrovna ponožky neměl, protože do mých botiček se už ponožka nevejde, nehledě na fakt, že maminka byla podezřele všímavá, co se týče botiček. Až služce teprve došlo, že paní měla na mysli reflexní pásky, které mi služka přilepila na všechny čtyři nohy, aby až nás někdo smete, nemohl prudit, že jsme nebyli vidět.

     Ale nikdo nás nesmetl. Těžko soudit, jestli bohužel anebo naštěstí, protože služka cestou zpátky na té vedlejší silnici, kde jsme kromě šesti lidí nikoho nepotkali, vymýšlela šílenosti typu „dovnitř plec“, „zastavit stát“ apod. A já to musel udělat, jinak se domů nešlo.

     Tak nevím, jestli je horší tohle, nebo klus na padesáti metrech sněhu sem a tam.

     Váš chudáček koníček

P1440814




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: