sobota 18. února 2012

     Tak třeba už dá pokoj.
     Jakože služka, s ježděním.
     Po dnešku by mohla být zhnusená minimálně týden. A klidně i déle.

     Když pro mě přišla, odpoledne, tak svítilo sluníčko, takže napohled krásné počasí, na vycházku. Jít se pokoušet šplhat kopečky nemělo smysl, protože takové teplo, aby rozmrzly i sračky, rozhodně není (muldy jsou stále ještě betonové), a tak že se podržíme včerejšího modelu. Jakože krokem k loděnici a pak že na louce zkusíme zaklusat.

     Samotné krokem k loděnici se mi silně nelíbilo, protože na rozdíl od včerejška služka nasedla, takže jsem to byl já, kdo musel vepředu hlídat situaci a analyzovat s předstihem hrozící nebezpečí. A služka místo aby ocenila mé nasazení, mě hned po prvním kilometru nutila jít na otěži! Jakože úplně na otěži: pobrala si mě a neustále do mě tlačila holeň, že prý když už to nejde jinak než zasraným krokem, tak že aspoň půjdu svižně.

     Jako chápete absurditu situace: já a svižně? To se přece zásadně vylučuje!

     Bohužel nebylo zbytí, protože na mě byla zlá a neomalená. A nesměl jsem se lekat svého stínu a ani přidupávat kvůli ptáčkům v křoví. A ani šacovat kočárky a prohledávat je, jestli tam třeba není jabko nebo tak něco. A zjistil jsem zajímavou skutečnost: když zakašlu, tak mi služka povolí, takže kdykoliv jsem jí chtěl vytáhnout otěž, stačilo zakašlat. A čím častěji jsem kašlal, tím víc se to služce nezdálo, až mě na pár desítek metrů otočila směrem domů, a to jsem asi podělal, protože jsem na kašlání úplně zapomněl.

     A bylo po legraci, co se týče vytahování otěže, takže jsem pak zkoušel vytahovat otěž se sníženým krkem, což se přece dělá, a to mi zrovna kdovíjak hodně nepovolila, když jsem uvolňoval krk. A nadávala mi. A když jsem kašlal před lidmi, tak mi vyhrožovala, že mě zmlátí.

     Naštěstí zmlátila Amíka, ne mě. Ale to až ve stáji. Z klusání na louce totiž nebylo nic, protože byla samozřejmě zmrzlá na kost, a pokus „tak zkusíme zaklusat na silnici“ jsem tvrdě bojkotoval, protože moje přední kopyta přece nebudou klusat na hrbolech, to ani omylem. Bohatě stačí, že kvůli botičkám musím pečlivěji zvedat zadní chudinky nožičky, protože v botičkách se šmajdat nedá (jakmile začnu tahat nohy, udělá to divný zvuk, a služka okamžitě ví a okamžitě mi tam pošle holeň, což je trapné).

     A Amík? Schytal to hlavně kvůli služčině náladě. Zatímco já byl šťasten, že jsem zpátky u Amíka, ona zuřila, že se na ježdění nevykašlala rovnou. Přitom já jí to celou dobu dával najevo, od první minuty, kdy přinesla sedlo! Jenomže na chudáčky koníčky se tady ohledy neberou, natož na jejich svobodný názor.

     Nadávala dlouho, na zkurveně dlouhou a hnusnou zimu, pak že nejde trénovat, když už je půlka února pryč, a poté seřvala psa, že mě otravuje u večeře. A protože pes se vrátil jinou cestou, sjela ho znovu, a jak byla v ráži a chtěla navléknout ohlávku Amíkovi, Amík po ní jakože chňapnul. Mezi námi chudáčky koníčky, Amík pokaždé vyjadřuje svůj názor, i když v jeho případě jde pouze o mimiku, ale protože cvakl těsně vedle služky, slízl bleskurychlou odpověď. A jak prohlásila služka, tohle bylo poprvé od ledna 2002, kdy Amík zůstal konsternovaně zírat, ustoupil a ani nemukl. A ani ucho nesklopil, když mu ohlávku nasazovala.

     Asi pochopil vážnost situace. Někdy je i služce lepší jít z cesty.

     Váš chudáček koníček

17022012385

17022012386




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: