pondělí 20. února 2012

     Nejkrásnější pohled na svět není z koňského hřbetu, nýbrž z kopce na služku, když nahoru nese autobaterii.
     Notabene když má pod podrážkami bot zmrzlou oblevu, která efektivně klouže.

     A není vůbec na škodu k ní hned přijít a dřív, než se zbaví nákladu, do ní žďuchnout, aby málem upadla. Bývá poté velmi vstřícná a přátelská a komunikativní. Akorát že jsem to na plné čáře schytal já, protože služka se tak rozhlédla, po absolutně zmrzlém sračkovišti, kdy ve všech dírách a šlápotách číhal led, a pravila „tohle je o fakt držku“, v čemž měla plně pravdu, a vzápětí dodala „takže dolů půjde jenom jeden“.

     A to už bylo poněkud prekérnější, protože pakliže má odejít jeden, znamená to, že druhý zůstane SÁM a OPUŠTĚN, nezávisle na tom, který chudák zůstane na pastvině a který bude odvlečen pryč.

     Netřeba složitě polemizovat, který chudáček koníček musel se služkou dolů do stáje. A nejen to, musel i pod sedlo a výmluvy typu „jenom vylezeme kopeček a šup zpátky, jen aby sis zapracoval plíce“ mě opravdu, ale opravdu nedojímaly. Protože stav SÁM a OPUŠTĚN se tím nemění, ani kdyby se jednalo o deset minut čistého středoevropského času!

     Navíc jsem musel na třetí louce klusat po cestičce nahoru třikrát, což bylo sadistické. Ne proto, že pod trávou je pořád ještě led (cestička je jediné místo, kde jde klusat), ale protože tam úplně nahoře, kde jsme se otáčeli, žerou Finy. A já to moc dobře vím, to akorát služka je vůči mému instinktu slepá. A blbá!

     Nejhorší byla večeře. Intenzita mého stresu narostla do nedozírných hodnot, protože jsem i ve stáji byl SÁM a OPUŠTĚN, a podle toho vypadala i má konzumace. Služka po každém mém zpanikaření přinesla košťátko a lopatku a vracela mi večeři zpátky do žlabu, aby toho prej na gumě podlahy nebylo víc, než v mém žaludku. A žalovat na mě manželce fakt nemusela, že prý mi „nabírání“ trvalo 45 minut.

     No a co jako? Je to snad moje večeře, takže si ji budu žrát tak, jak já uznám za vhodné. A že jsem během žraní dvakrát služce utekl ze stáje, v marné naději, že třeba zrovna bude otevřeno a já budu moci vystřelit za Amíkem, je čistě moje věc.

     Vodu jsem samozřejmě vezl já, jak jinak. A protože výstup nahoru byl opravdu nebezpečný, služka mě nechala jít samotného, a když jsem se nahoře zastavil, protože do té do kopce rozšlapané a ledu plné oračky se mi fakt nechtělo, tak běžela napřed. Otevřela mi dokořán, jakože úplně nejvíc, co to šlo, a zavolala „Uuuuuž!“, a protože jinudy bych se k Amíkovi nedostal, tak jsem tedy šel. Bylo milé sledovat, jak mi drží palce, ale já jsem šikovný kluk a s terénem jsem si poradil. To spíš ona by měla dávat víc bacha, když zavírá, protože kdyby jí podjely nohy, spadne hubou přímo do ohradníku.

     Docela se divím služčině manželce, že si od služky nechala poradit, jestli v dnešním počasí jít jezdit na okovaných nebo neokovaných. Já bych na služčin úsudek preventivně nedal.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: