středa 29. února 2012

     Je příjemné chodit pravidelně kolem jízdárny a vědět, že hned tak použitelná nebude.
     Na rozdíl od let minulých, což mě nemálo hřeje.

     Vyklusat kopec jsme tentokrát zamířili s Ivou a Nikčou, protože služka se stále ještě bojí. Chřipka ji sice nesklátila do stavu KO, jako předtím v listopadu, ale pro změnu ji sklátilo schodiště, po kterém se služka vesele skutálela. A že prý takhle dobitá byla naposledy, když jsem ji před sedmi lety odložil v rámci svíčky do pole a zlomil jsem jí žebro. Teď sice žebro zlomené nemá, ale údajně ji potlučená místa bolí víc než mé poslední dva kousance.

     Copak kousance bolí?
     Přitom lhát se nemá, ani si vymýšlet takové nesmysly.

     Služka mi slíbila, že mě nechá ostříhat, protože dnešní dvojí vyklusání kopce byl v zimní srsti vopruz. Přes den jsem měl deku, protože ráno nebylo jisté, jestli ještě bude či nebude pršet, ale zase na pastvině se snadno zchladíte tím, že si břichem lehnete do studených sraček. A to pod sedlem nejde, takže když nás vedly Iva s Nikčou zpátky do stáje, vypadal jsem, jak kdybych měl za sebou dostih.

     A ještěže mám tolik odpocovacích dek, protože Amík pro změnu extrémně dopocuje ve stáji, takže jednu z mých odpocek dostává i on. Víchování je sice účinnější, jenomže já i Amík bytostně nesnášíme, když se na nás čímkoliv hmatá, a tak jsou odpocovací deky z našeho úhlu pohledu tím vůbec nejlepším vynálezem. Notabene u žrádla, kdy bychom opravdu být rušeni neměli.

     Po vyvezení vody jsme museli dlouho čekat, než nám přinesli seno. Bude to znít divně, ale čím víc dvounohých nahoře je, tím jim práce trvá déle. Tak snad jich nebude chodit víc než tři, protože to bychom nejspíš umřeli hlady.

     Váš chudáček koníček

P1440870

P1440871




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: