čtvrtek 29. března 2012

     Počasí opět zabodovalo.
     Počasí totiž přesně ví, kdy vyrukovat s ochlazením o deset stupňů a kdy vyměnit celodenní slunečno za déšť a ledový vichr z hor.

     Přece když má služka v plánu první těžší práci, po okování!

     Hloupé bylo, že jsem její nářky nad chladem a větrem musel poslouchat já, protože Amík zůstal nahoře, a do stáje jsem šel sám a opuštěn, za na počasí spílající služkou. Jako oblečená byla, viditelně neponechala nic náhodě, přestože včera jezdila v krátkém tričku, ale i tak neustále remcala, že tohle jí byl čert dlužen. Přitom se mohla okamžitě na veškerou práci vykašlat, já bych rozhodně neprotestoval!

     Místo toho mě osedlala, přidala bederku a vyrazili jsme směrem ke Dvorečku. A jako drama. Prvořadně bederka, která se ve větru různě nafukovala, před čímž mě velmi bavilo uskakovat, a když už tahle zábava byla ohraná, lekal jsem se běžných přírodních bubáků, jakože větev, kamínek či hromádka listí. Dole u silnice jsem nezapomněl vyrukovat s vyděšením prvního stupně, kdy jsem odskočil s obratem o 180o, protože v křoví číhalo a žralo Finy „cosi“, a to už mi služka vynadala velmi sprostě, protože málem vystoupila.

     Před brodem potoka jsem spáchal harakiri kvůli pneumatice, protože pneumatika je přesně ta věc, kterou přece neznám a kterou jsem nikdy neviděl.

     A pak jsme šplhali, v mechu a jehličí do kopce. Cestičku vybudovalo místní občanské sdružení pro turisty a hipoturisty, a protože ještě není sešlapaná, je perfektně pružná a neméně perfektně prudká. Služka mě nutila šplhat na otěži a v kroku, abych si prý nestrhnul průdušky, a když jsem jí nahoře vzal ruku a vyrazil jsem směrem ke Dvorečku zvesela a cvalem, byla poněkud konsternovaná, protože nečekala, že to vůbec udýchám, natož že bych ještě zvládl utíkat. Pár minut jsme se přetahovali o tempo, protože její představa o kentru se nějak neslučovala s mou, a když jsme začali krokovat, abychom do Dvorečka nevjeli zpocení, začalo lít. Oprava, chcát. Přívaly vody, vichr z hor a konec světa. Služka mi dovolila kousek zaklusat, a když jsme byli u vrat Dvorečku, déšť ustal a já pochopil, že i když už tam pštrosi dávno nejsou, stejně je nutné vyhlásit poplach a že dovnitř nejdu. Služka musela seskočit a přemluvit mě, a nakonec to bylo fajn, protože mě ve stáji vysušila, zadekovala a v rámci večeře ostatních jsem dostal nějaké zbytky i já.

     Akorát domů to byl podraz, protože se znovu muselo přes ten kopeček, tentokrát směrem dolů. A jako jít něco tak prudkého na otěži a v plném podsazení, to už záhul byl, a služka byla velmi, velmi, velmi nemilosrdná. Že prý je tam měkko, jehličí a mech, a že tohle mému zpevnění břišního svalstva prospěje.

     Ale já sakra nechci zpevňovat břišní svalstvo!
     Nemluvě o faktu, že po pastvinách, po kterých jsme přecházeli, jezdili samí bubáci, a jeden z nich, červený náklaďák s přívěsem, jel dobrých pět minut za námi, než si ho služka v rachotivé vichřici všimla. Ono možná kdybych s ní nezačal panicky prchat, tak o něm neví dodnes.

     Je blbá.

     Váš chudáček koníček

 




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: