čtvrtek 5. dubna 2012

     Je fakt blbá.

     Tak přece když dvounožec drží v ruce kýbl, tak je snad akutní a urgentní zjistit, jestli v něm něco není, jakože oves nebo tak něco. A když si dvounožec připevní kýbl k batohu, pravidla platit nepřestávají, takže nechápu, za co jsem dostal vynadáno, když jsem cupital za služkou, a zatímco ona se otáčela, já se otáčel s ní, protože i kýbl se otáčel podle toho, jak se otáčela služka. A fakticky mě nezajímalo, že ona zrovna nutně potřebuje, abych místo zkoumání kýble šel vedle ní, jako spořádaný a slušně vychovaný chudáček koníček.

     Notabene když takový nejsem a nebudu!

     Navíc děs a hrůza, dneska.

     Služka měla ráno krmit a přišla fakt ukrutně pozdě. Vymlouvala se, že čekala na poštu, protože měly přijít pytlíky s Acetylcysteinem, ale to nás přece vůbec nezajímá, protože jsme plnou hodinu stáli u vchodu a poklepávali si na hodinky. A co ještě hůř, trubka zjistila, že dole zapomněla Amíkovu snídani, takže hlasité oznámení „50% z vás bude pekelně zklamáno!“ změnila na „takže zklamáno bude 100%“, s dodatkem, že Amík prostě musí na jádro počkat.

     A já na tom byl ještě hůř, protože já snídani nahoře měl, ale služka místo aby mi ji nasypala, mě táhla dolů, že jdeme pracovat. Hrůza!

     A protože byl čtvrtek a služka má čtvrtky vyhrazené pro těžší práce, tak je jasné, že pršelo, foukalo a skoro i sněžilo. Zima jako v ruském filmu, a abych stresu náhodou neměl málo, na střelnici se střílelo a my kolem potřebovali projít. A stříleli furt, takže jsem služce různě odskakoval, protože palba byla úplně nejbáječnější záminka ke kladení odporu, přestože je mi za normálních okolností zcela ukradená.

     Pod silnicí si služka všimla další cestičky lesem, a že ji tedy zkusíme vyšplhat, jakože dechovka, ale dopadlo to přesně tak, jak nechtěla. Po prvních sto metrech se terén stal „značně nejistým“, a protože už šlo ne o úplně bezpečný sklon, tak trubka musela seskočit a dolů mě táhnout za sebou. A mně se zrovna tolik chtělo jít nahoru!

     A když jsem mohl jít nahoru, o pár desítek metrů dál, již po oficiální stezce, tak už se mi zase nahoru nechtělo, protože jsem se šíleně bál střílení. Služka prohlásila, že příště dá antidepresiva sežrat mně, místo sobě, načež jsem začal šplhat, a konečně jsem se k smrti vyděsil těch dvou velkých houbiček (atrakce pro děti), které už tam stojí přes rok a kterých se první dny lekala zásadně a jen služka.

     Tak aspoň že už vím, že žerou Finy.

     Nahoře mě služka nechala vydechnout a pak že budeme cválat na levou nohu. Jenomže já na levou nohu cválat nechtěl, a když jsem si potřetí nenápadně přeskočil, jakože nic, schválně mě točila doleva, abych se v kontracvalu přizabil. Ale já se nepřizabil! Já to normálně vytočil, ona se orosila, a že radši už půjdeme zpátky, nebo jinak že mě k jedné té houbičce přiváže a budu tam za trest až do dalšího dne.

     No ještě to tak! Bez Amíka sám v lese. Ani omylem.

     Podél střelnice je také louka, na které mě znovu nutila cválat na levou, ale naštěstí se mi to pokaždé podařilo odrbat. Ale tak uznejte sami, proč podstupovat takové riziko? Co kdyby se trubka náhodou rozmyslela, že budeme do stáje utíkat na plné kule? To by šlo na levou nohu velmi špatně, když se musí doprava.

     Váš chudáček koníček

05042012458




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: